
Název: Vek je iba číslo - 13. část
Autor: PUPČA
A dny opět plynuly obyčejně, všedně a já byla myšlenkami pořád u Mira, nedokázala jsem se na nic soustředit, toužila jsem jen po jeho žhavých dotecích a lačném mladém těle.
Doma jsem odmítala svého muže, že mi není dobře a pro sebe to omlouvala tím, že před časem bylo období, kdy se do něžností nechtělo jemu a já tehdy byla přesvědčená o jeho nevěře. Nemohla jsem se dočkat, až zazvnoní telefon a já zase uslyším Miruv hlas.
Přisla ale jenom zpráva, kde mi oznamoval, že určitého dne hraje tady v Praze v jednom obchodním centru, ať tam přijdu. Bylo to skoro na den přesně, dva měsíce, co jsem se sním poprvé setkala osobně a za tu dobu s ním strávila dvě nádherně žhavé noci, plné vášně, něhy a milování.
I když to nebylo uplně přesně to, co jsem čekala, nemohla jsem se dočkat dne, kdy se to mělo konat. Od rána jsem měla žaludek jako na vodě a hlídala mobil, jestli přece jen nezavolá, ale neuhlídala, doma jsem to měla zase stažený, aby nebylo nic slyšet a tak jsem Mirův hovor propásla. Když jsem mu pak volala po cestě, už mi to nebral.
Na místo jsem dorazila asi hodinu dopředu, u podia už se tísnilo několik děvčat a já nevěděla, co mám dělat, kam si stoupnout. Na jednu stranu jsem si chtěla užít koncert a být také blízko podia a na druhou jsem toužila dostat se dozadu do šatny a co nejdřív ho obejmout. Jenže u dveří stála ochanka a nikdo nepovolaný neměl šanci a já se ani moc nesnažila, co bych jim asi řekla? "PUSŤTE MĚ TAM, JÁ S NÍM STRÁVILA DVĚ NOCI." No, asi by se mi vysmáli a tak jsem mu po chvíli bloumání kolem dveří, že možná vyjde, ještě jednou zkusila zavolat, ale nic, prostě to nebral. Sebrala jsem se tedy a šla si stoupnout k podiu, dokud tam bylo ještě trochu místa na dobrý výhled a netrpělivě čekala. Viděla jsem sice jednou, že Miro vystrčil hlavu ze dveří, ale byla jsem už v davu a ke dveřím se začaly hrnout děvčata, tak ho ochranka zase zastrčila dovnitř. Že mi pak i volal, jsem v tom hlaholu vubec neslyšla.
Konečně nadešel čas, Miro se objevil na podiu a já už z něj nespustila oči. Dívala jsem se na něj jak na obrázek a čekala, kdy si mě všimne.
Jeho vystoupení bylo rozloženo do několika částí. Miro odešel do šatny, aniž by si mě všiml, nebo to dal aspoň najevo, začínala být ve mně malá dušička, ale zůstala jsem stát na to samém místě a čekala na jeho druhý vstup. Když se situace opakovala i teď, dělalo se mi zle, ale vydržela jsem stát a pozorovat ho při zpěvu až do konce. Po koncertě byla ohlášená autogramiáda, kolem malého stolečku se tísnilo spoustu lidí a já stála opodál, říkala jsem si že počkám. Dav řídnul jen velmi pomaalu a gorily z ochranky ho pořád popoháněly, ať už končí, ale jak je Mirovým zvykem, nerad odchází, dokud tam ještě někdo je a rád se svým fanouškum věnuje bezezbytku.
Jenže tentokrát byla ochranka neúprosná a pořád ho uháněli. Stála jsem pořád starnou a kolem něj byl pořád houfek fanynek. Gorilky ho obestoupily a popoháněly k výtahu. Říkala jsem si: "NO TAK TO JE KONEC, VUBEC MĚ NEVIDĚL. NEBO NECHTĚL?" Jímala mě hrůza.
Cesta k výtahu nebyla nijak dlouhá, několik dívek šlo za nimi a já ještě o několik metrů dál. Mira zatlačily do výtahu a já jen stála a smutně za ním koukala. Dveře výtahu se pomalu zavíraly a já sklopila oči plné slz. Hlouček se pomalu rozcházel a já si všimla, že dveře výtahu se znova otvírají, velká gorila udělala krok a za ruku mě vtáhla do výtahu, nestačila jsem ani mrknout a přistála jsem v Mirově náručí, dveře se zavřely a výtah se rozjel............
Doma jsem odmítala svého muže, že mi není dobře a pro sebe to omlouvala tím, že před časem bylo období, kdy se do něžností nechtělo jemu a já tehdy byla přesvědčená o jeho nevěře. Nemohla jsem se dočkat, až zazvnoní telefon a já zase uslyším Miruv hlas.
Přisla ale jenom zpráva, kde mi oznamoval, že určitého dne hraje tady v Praze v jednom obchodním centru, ať tam přijdu. Bylo to skoro na den přesně, dva měsíce, co jsem se sním poprvé setkala osobně a za tu dobu s ním strávila dvě nádherně žhavé noci, plné vášně, něhy a milování.
I když to nebylo uplně přesně to, co jsem čekala, nemohla jsem se dočkat dne, kdy se to mělo konat. Od rána jsem měla žaludek jako na vodě a hlídala mobil, jestli přece jen nezavolá, ale neuhlídala, doma jsem to měla zase stažený, aby nebylo nic slyšet a tak jsem Mirův hovor propásla. Když jsem mu pak volala po cestě, už mi to nebral.
Na místo jsem dorazila asi hodinu dopředu, u podia už se tísnilo několik děvčat a já nevěděla, co mám dělat, kam si stoupnout. Na jednu stranu jsem si chtěla užít koncert a být také blízko podia a na druhou jsem toužila dostat se dozadu do šatny a co nejdřív ho obejmout. Jenže u dveří stála ochanka a nikdo nepovolaný neměl šanci a já se ani moc nesnažila, co bych jim asi řekla? "PUSŤTE MĚ TAM, JÁ S NÍM STRÁVILA DVĚ NOCI." No, asi by se mi vysmáli a tak jsem mu po chvíli bloumání kolem dveří, že možná vyjde, ještě jednou zkusila zavolat, ale nic, prostě to nebral. Sebrala jsem se tedy a šla si stoupnout k podiu, dokud tam bylo ještě trochu místa na dobrý výhled a netrpělivě čekala. Viděla jsem sice jednou, že Miro vystrčil hlavu ze dveří, ale byla jsem už v davu a ke dveřím se začaly hrnout děvčata, tak ho ochranka zase zastrčila dovnitř. Že mi pak i volal, jsem v tom hlaholu vubec neslyšla.
Konečně nadešel čas, Miro se objevil na podiu a já už z něj nespustila oči. Dívala jsem se na něj jak na obrázek a čekala, kdy si mě všimne.
Jeho vystoupení bylo rozloženo do několika částí. Miro odešel do šatny, aniž by si mě všiml, nebo to dal aspoň najevo, začínala být ve mně malá dušička, ale zůstala jsem stát na to samém místě a čekala na jeho druhý vstup. Když se situace opakovala i teď, dělalo se mi zle, ale vydržela jsem stát a pozorovat ho při zpěvu až do konce. Po koncertě byla ohlášená autogramiáda, kolem malého stolečku se tísnilo spoustu lidí a já stála opodál, říkala jsem si že počkám. Dav řídnul jen velmi pomaalu a gorily z ochranky ho pořád popoháněly, ať už končí, ale jak je Mirovým zvykem, nerad odchází, dokud tam ještě někdo je a rád se svým fanouškum věnuje bezezbytku.
Jenže tentokrát byla ochranka neúprosná a pořád ho uháněli. Stála jsem pořád starnou a kolem něj byl pořád houfek fanynek. Gorilky ho obestoupily a popoháněly k výtahu. Říkala jsem si: "NO TAK TO JE KONEC, VUBEC MĚ NEVIDĚL. NEBO NECHTĚL?" Jímala mě hrůza.
Cesta k výtahu nebyla nijak dlouhá, několik dívek šlo za nimi a já ještě o několik metrů dál. Mira zatlačily do výtahu a já jen stála a smutně za ním koukala. Dveře výtahu se pomalu zavíraly a já sklopila oči plné slz. Hlouček se pomalu rozcházel a já si všimla, že dveře výtahu se znova otvírají, velká gorila udělala krok a za ruku mě vtáhla do výtahu, nestačila jsem ani mrknout a přistála jsem v Mirově náručí, dveře se zavřely a výtah se rozjel............
















je to úžasný... tedko by mě zajímalo, jak si to vysvětlí... a takže ji teda viděl?