
"DLOUHO JSTE TU NEBYL."
"VEĽA ROBOTY." odpověděl jí Miro.
"TAK TO JO, A KDY UŽ VÁM TO VYJDE?"
"ČOSKORO." Očividně se bavili o jeho prvním CD, na kterém pracoval.
Miro mě pak vedl chodbou. Tentokrát jsem cestu sice už vnímala, ale když odemykal ty samé dveře jako před časem, znervozněla jsem. Vešel první a já za ním. Odložili jsme si a já tentokrát nezapomněla ani na kabelku a pověsila ji také v předsíňce. Na mobilu jsem samozřejmě ještě před odchodem z práce pro jistotu vypla zvonění. Miro vešel do pokoje a rozsvítil malou lampičku, nic se tam nezměnilo jen povlečení bylo jiné. Uvědomila jsem si, že pořád stojím na prahu a klid mě opouštěl. "PANE BOŽE", říkala jsem si, "JSEM OPRAVDU ZASE TADY S NÍM, NEMĚLA BYCH UTÉCT, NEEE, VŽDYŤ NIC JINÉHO JSEM SI CELOU DOBU NEPŘÁLA." Z tohodle zmatenýho uvažování mě vytrhl až dotek Mirovy ruky.
"ČO TU TAKTO STOJÍŠ VO DVERÁCH?" A vtáhl mě do pokoje a dveře zavřel, ale mě už nepustil a přitlačil svým tělem na ty zavřené dveře a nehodlal se nijak zdržovat. Blízkost jeho těla mě naprosto ochromila, cítila jsem jeho ruce na svých zádech a když se začaly přibližovat jeho rty, v hlavě mi hučelo.
"CHÝBALA SI MI." pronesl mezi polibky, tahle slůvka mě trošičku probudila.
"JO, TAK MOC ,ŽE SI ANI NENAPSAL?" vypadlo ze mě naprosto spontánně.
Podíval se na mě. "ČAKALA SI?" zeptal se tiše.
"JO." a už mě mrzelo, že jsem nemlčela. Pořád se na mě tázavě díval.
"NE, PROSÍM TĚ, NEOMLOUVEJ SE, JÁ JSEM TO TAK NEMYSLELA." snažila jsem se zachránit situaci a v duchu si nadávala do blbek.
"NIE, MÁŠ PRAVDU, MOHOL SOM NAPÍSAŤ, NO, SOM UŽ TADY." díval se mi přímo do očí a já si říkala, jaká jsem kráva, že jsem to všechno zkazila.
"PROMIŇ." Bylo mi hrozně ouzko, nevěděla jsem, kam se koukat, co říct. "JÁ, JÁ MUSIM NA ZÁCHOD." vyskoukala jsem ze sebe první, co mi napadlo. Miro poodstoupil a nechal mě odejít. Zvřela jsem se na WC a chytla hlavu do dlaní.
















Dokonalost! Nemám slov...