
Název: Sweet smile - 8. část
Autor: Klara.Dons
Kvůli něj jsem jela už ve středu zpátky do Prahy na hotel. Přijela jsem asi kolem 10 hodiny ráno, ve vlaku jsem pořád koukala na učení, protože mi vůbec nelezla do hlavy Biologie. Vlastně ani Fyzika a nic... protože jsem pořád musela myslet na blonďáka. Asi v 1 jsem vystřelila z hotelového pokoje do parku. Posadila jsem se rebelsky na opěradlo lavičky a čekala, až příjde. Nepřišel pozdě, to já přišla brzy. S úsměvem ke mně došel a rozhodil rukama.
"Prepač, fanúšičky ma držali.." zasmál se.
"Tak v první řadě ahoj.." usmála jsem se.
"Fííha... ty, ako dlho si si dnes robila tie vlasy?"
"Ach, ty lichotníku.." zavrtěla jsem hlavou.
"Tie nožičky by som s dovolením dal stranou..." usoudil a nohy mi posunul tak, že jsem seděla nakřivo. Pak se sám spokojeně posadil na lavičku.
"No..takže..co budeme dělat?" seskočila jsem z lavičky úplně.
"Som kokos vedel, že sa opytáš..."
"No... a víš, co odpovíš?"
"Chcel som ísť do kaviarne... ale asi bude lepšie, keď si tú kávu pripravíme u mňa doma?"
"Tak dobře..." přikývla jsem.
Prošli jsme se přes celý park a pak asi ještě kilometr k jeho bytu. Byl to velký panelák, před kterým byl parčík. Jen co jsme došli ke vchodovým dveřím, už Mirovi za zadkem stála nějáká baba.
"Ale co vy, pane Šmajda... co vy?"
"Dobrý deň..." zasmál se Miro a odemkl.
"Vy ste před chvílí odešel, neodešel?"
"Už je to tak..." přikývl s mírným úsměvem.
"A to je kdo toto? To neznám..." kývla ke mně.
"No to je..."
"Jeho sestra..." doplnila jsem Mira.
"No to sem tady ještě neviděla... tak to jděte... to jděte.. ale bacha na ty schody hele, ty sem práávě vytřela.." pohrozila nám baba prstem. Vyběhli jsme schody a Miro se chystal odemknout dveře svého bytu.
"Kdo to byl?"
"Paní Domáca..." usmál se.
Zatímco Miro postavil vodu na kafe, já si prohlížela jeho byt. Ještě tady všechno vonělo novotou, na zemi bylo nádherné lino, na zdi bylo pár poliček, které byly specialně pro pár rámečků s fotkami. Převážně s členy Mirovy rodiny a jeho přátel.
"Verunka!!" zakřičel na mě z kuchyně.
"Už idem, braček..."z akřičela jsem a se smíchem se vydala do kuchyně.
"Prepač, fanúšičky ma držali.." zasmál se.
"Tak v první řadě ahoj.." usmála jsem se.
"Fííha... ty, ako dlho si si dnes robila tie vlasy?"
"Ach, ty lichotníku.." zavrtěla jsem hlavou.
"Tie nožičky by som s dovolením dal stranou..." usoudil a nohy mi posunul tak, že jsem seděla nakřivo. Pak se sám spokojeně posadil na lavičku.
"No..takže..co budeme dělat?" seskočila jsem z lavičky úplně.
"Som kokos vedel, že sa opytáš..."
"No... a víš, co odpovíš?"
"Chcel som ísť do kaviarne... ale asi bude lepšie, keď si tú kávu pripravíme u mňa doma?"
"Tak dobře..." přikývla jsem.
Prošli jsme se přes celý park a pak asi ještě kilometr k jeho bytu. Byl to velký panelák, před kterým byl parčík. Jen co jsme došli ke vchodovým dveřím, už Mirovi za zadkem stála nějáká baba.
"Ale co vy, pane Šmajda... co vy?"
"Dobrý deň..." zasmál se Miro a odemkl.
"Vy ste před chvílí odešel, neodešel?"
"Už je to tak..." přikývl s mírným úsměvem.
"A to je kdo toto? To neznám..." kývla ke mně.
"No to je..."
"Jeho sestra..." doplnila jsem Mira.
"No to sem tady ještě neviděla... tak to jděte... to jděte.. ale bacha na ty schody hele, ty sem práávě vytřela.." pohrozila nám baba prstem. Vyběhli jsme schody a Miro se chystal odemknout dveře svého bytu.
"Kdo to byl?"
"Paní Domáca..." usmál se.
Zatímco Miro postavil vodu na kafe, já si prohlížela jeho byt. Ještě tady všechno vonělo novotou, na zemi bylo nádherné lino, na zdi bylo pár poliček, které byly specialně pro pár rámečků s fotkami. Převážně s členy Mirovy rodiny a jeho přátel.
"Verunka!!" zakřičel na mě z kuchyně.
"Už idem, braček..."z akřičela jsem a se smíchem se vydala do kuchyně.
















Vydává se za jeho sestřičku :D pěkný,další