
Název: Sweet smile - 7. část
Autor: Klara.Dons
"Veroniko, prober se proboha! Je 11 hodin a ty ještě vyleháváš!" zaječel na mě táta.
"Aueuu.." zapěla jsem a přimáčkla si na hlavu polštář. Na pár minutek jsem zavřela oči, pak mě probralo vyzvánění mého telefonu. ZASE MONIKA. Otráveně jsem sebrala telefon do ruky a naštvaně zmáčkla zelené tlačítko.
"CO JE FURT?"
"Furt?" zarazila se.
"..tak co chceš?"
"Bylo něco?" vyzvídala.
"Moniko, jeli jsme autem... průměrnou rychlostí 175 kiláčků za hodinu... zas tak multifunkční není.."
"Nekecej..." řekla mazaně.
"Holčičko, mám Tě ráda... ale prosím, neřeš něco, do čeho Ti nic není.." vyjela jsem po ní.
"TAKŽE PŘECE JEN NĚCO BYLO!J Á TO TUŠILA."
"DOPRDELE!!!" zanadávala jsem, ukončila hovor a telefon rozrušeně hodila na stůl.
"TAK KOLIKRÁT TI BUDU ŘÍKAT, AŤ LEZEŠ Z TÉ POSTELE?!!! "vletěl do pokoje táta. Povzdychla jsem si a vylezla z postele. Dala jsem si sprchu, vynesla koš, musím uznat že jsem se při tom cítila trapně a nakonec jsem si šla zaběhat se psem. Do sluchátek jsem si přes mobil pustila písničky, Indyho pustila z vodítka a běžela k Floridě /pozn. park s barem :)/. Doběhla jsem tam, vešla do baru, koupila si flašku s vodou a druhou vodu do misky pro Indyho. V mikině mi začal vibrovat telefon, bylo to nějáké neznámé číslo a ke všemu začínalo devítkou, což se mi nezdálo už vůbec. Zase nějáké reklamy, povzdychla jsem si. Když bylo ono číslo ale tak drzé, že mi volalo ještě asi 3×, došla mi trpělivost a přijala jsem hovor.
"JÁ ŽÁDNEJ HOLÍCÍ STROJEK NECHCI!"
"Mm.. no dobre, veď to je každého vec.. či je rád prirodzený alebo.."
"Miro?"
"Hej.." zasmál se.
"Ouha... promiň.."
"V poriadku..."
"Já jen... neznám Tvé číslo.. takže.. kdes vzal ty to moje?"
"To je tajemstvo.." řekl tajemně. "Chcel by som sa s tebú stretnúť.."
"Proč ne..kdy budeš mít čas?"
"Čo najskor... prosím.."
Cestou domů mi začalo vrtat hlavou jeho podivné chování...
"Aueuu.." zapěla jsem a přimáčkla si na hlavu polštář. Na pár minutek jsem zavřela oči, pak mě probralo vyzvánění mého telefonu. ZASE MONIKA. Otráveně jsem sebrala telefon do ruky a naštvaně zmáčkla zelené tlačítko.
"CO JE FURT?"
"Furt?" zarazila se.
"..tak co chceš?"
"Bylo něco?" vyzvídala.
"Moniko, jeli jsme autem... průměrnou rychlostí 175 kiláčků za hodinu... zas tak multifunkční není.."
"Nekecej..." řekla mazaně.
"Holčičko, mám Tě ráda... ale prosím, neřeš něco, do čeho Ti nic není.." vyjela jsem po ní.
"TAKŽE PŘECE JEN NĚCO BYLO!J Á TO TUŠILA."
"DOPRDELE!!!" zanadávala jsem, ukončila hovor a telefon rozrušeně hodila na stůl.
"TAK KOLIKRÁT TI BUDU ŘÍKAT, AŤ LEZEŠ Z TÉ POSTELE?!!! "vletěl do pokoje táta. Povzdychla jsem si a vylezla z postele. Dala jsem si sprchu, vynesla koš, musím uznat že jsem se při tom cítila trapně a nakonec jsem si šla zaběhat se psem. Do sluchátek jsem si přes mobil pustila písničky, Indyho pustila z vodítka a běžela k Floridě /pozn. park s barem :)/. Doběhla jsem tam, vešla do baru, koupila si flašku s vodou a druhou vodu do misky pro Indyho. V mikině mi začal vibrovat telefon, bylo to nějáké neznámé číslo a ke všemu začínalo devítkou, což se mi nezdálo už vůbec. Zase nějáké reklamy, povzdychla jsem si. Když bylo ono číslo ale tak drzé, že mi volalo ještě asi 3×, došla mi trpělivost a přijala jsem hovor.
"JÁ ŽÁDNEJ HOLÍCÍ STROJEK NECHCI!"
"Mm.. no dobre, veď to je každého vec.. či je rád prirodzený alebo.."
"Miro?"
"Hej.." zasmál se.
"Ouha... promiň.."
"V poriadku..."
"Já jen... neznám Tvé číslo.. takže.. kdes vzal ty to moje?"
"To je tajemstvo.." řekl tajemně. "Chcel by som sa s tebú stretnúť.."
"Proč ne..kdy budeš mít čas?"
"Čo najskor... prosím.."
Cestou domů mi začalo vrtat hlavou jeho podivné chování...
















Nějakej nadrženej ne? :•D