
Název: Souboj titánů - 27. část
Autor: rosemaid-girl
tohle mě vážně zaskočilo. nevěděla jsem jestli mu to mám dovolit nebo ne, ale konec konců, Jaro to neuvidí..
"naposledy.." vydechla jsem a hned jsem cítila na svých rtech ty Mirovi. náš polibek byl snad nekonečný a byl úplně jiný než ty předchozí. byl vášnivý, ale ne naléhavý, byl prostě dokonalý. taky jsem cítila, že Mirovi ukápla slza a skončila na našich spojených rtech. když jsme se přestali líbat, stáli jsme v objetí a oba jsme plakali.
"slib mi, že neuděláš žádnou kravinu!" zasmál se
"slubujem!" vtiskl mi pusu do vlasů a pustil mě
*Miro*
"a ty mi slub, že zostaneme kamaratmi!" aj keď pre mňa budeš vždy niečo viac... pomyslel som si
"slibuju" odpovedala a ja som bol šťastný, že sa s nej budem stále vídať. vlastně ju budem mať prisebe stále keď bude s Jarom na koncertoch alebo na skúškach.. nikedy ju neprestanem lubiť.
*Míša*
jsem ráda, že se nerozhodl rozbít Jarovi hubu a že zůstaneme kamarádi. možná mezi námi bylo i něco víc, ale je to dost nepravděpodobné, když jsem na něj zapomněla sotva jsem uviděla Jara..
"měli bysme jít za klukama.."povdechla jsem si
"hej mali bysme.." otřel mi slzy které mi stékali po tvářích a já udělala to samé. ještě jsem ho objala a šla jsem na chodbu. Miro šel hned za mnou. na chodbě byli všichni i Jaro, když viděl, že jsem byla s Mirem začal na něj křičet.
"si spokojný?! dúfam, že si to užiješ tých milion rokov! premeníš ju tieš? že by som si tieš stúpol do fronty ?" strkal do Mira
"nechaj ma na pokoji!" řekl klidně Miro
"ale čo? pán nemá chuť sa poprať? nie? ale to je velká škoda lebo ja hej.." přišel k němu a chtěl mu dát pěstí. Miro mu ji ale chytil a drtil ji ve své, až Jaro začal křičet bolestí.
"néé! nech toho! slyšíš!" snažila jsem se upoutat Mirovu pozornost. podíval se na mě a povolil stisk. Ale jaro využil chvíle jeho nepozornosti snažil se ho znovu udeřit, ale Miro ho i tak dokázal zastavit. mezitím ale přiběhla sestřička, která slyšela ten hluk.
"čo sa tu děje? ste v nemocnici preboha! nemožete sa trocha ovládať?" vyjekla na nás.
"prepáčte mi už pojdeme.." omluvil se Tomi i když neměl důvod. Odtrhli jsme je od sebe a šli co nejrychleji ven, než si někdo Mira všimne.
"veď vy ste bol teraz v kóme! ako je možné, že tu takto.." poznala Mira jedna sestřička. Ani to nestihla doříct a už u ní byl Tomi.
"ale to ste si ho asi s niekym zmílila, že ?" řekl sametovým hlasem. poznala jsem co dělá, zase jí ovlivňuje mysl.
"Tomi něco si nám slíbil!" pořád se jí díval do očí "přestaň!" okřikla jsem ho. otočil hlavu ke mně a měl zoufalý pohled.
"ono to nefunguje!" zasýpal a zhroutil se na nejbližší židli. byla jsem zmatená. jakto? co se to krucinál dneska děje? dřepla jsem si k Tomimu a chytla ho za ruku.
"jak je to možné?" zeptala jsem se smutně, ale byla jsem i trochu ráda, že si nemůže jen tak pohrávat s naší myslí.
"ja neviem.." řekl smutně a sklopil hlavu. najednou mě něco napadlo. rychle jsem si stoupla a pošeptala Mirovi.
"tak to zkus ty!" překvapeně na mě koukal "no tak! zkus to!" přemlouvala jsem ho. pokrčil rameny a obrátil se k sestřičce, která nás celou dobu vyjeveně pozorovala. chytil ji za ramena a díval se jí do očí.
"teraz ma počuvaj" řekl sametovým hlasem " nikedy som tu neläžal a nikto ma tu neviděl, jasné? a teraz choď a vymaž moje záznamy. choď" dýchl na ni a ona se otočila a šla zpátky na sesternu. "wow" řekl Miro, když se setra vzdálila. "ono to ozaj fungovalo! ale ako je to možné?" podíval se na mě jako bych já byla expert přes upíry. pokrčila jsem rameny a podívala jsem se na Tomiho. ten stále seděl na židli a přemýšlel, co se stalo.
"Tomi?" zeptala jsem se a on se na mě hned podíval "už si na něco přišel?"
"bohužial nie, ale zkusím zavolať jednému kamaratovi, možno bude niečo vedieť.." znovu pokrčil rameny.
"už bysme asi měli jít, než si Mira někdo všimne!" rozhodla jsem a šla jsem za Jarem. chtěla jsem ho vzít za ruku, ale on se mi vysmykl. No co, vysvětlím mu to až venku, teď na to není čas. Šli jsme rychle ven a pokračovali do parčíku. Tam si na Mira zase vyskakoval.
"tak čo? Teraz nás nikdo nebude rušit, takže stále nemáš chuť sa prať čo ?" strkal do Mira ukazováčkem.
"vieš, aj by som ti jednu prišil za to, čo si ráno Miške urobil, ale nemôžem jej ublížiť tím, že by som niečo urobil tebe, takže smola kamoš."
"čože? Ako by si jej ublížil?" nechápavě se zeptal. Tentokrát se ujal slova Roman
"keď si ju nechal ležať na chodníku, našiel som ju. Jediné slovo ktoré zo seba dokázala vypraviť bolo tvoje meno! Nie Mirovo, ale tvoje!"
"naozaj?" zeptal se udiveně a otočil se na mě. Jen jsem přikývla. "prepáč mi, čo som ti urobil, ja.."
"to nic, to já bych se ti měla omlouvat, neměla jsem ti takové věci vůbec říkat.. promiň" nenechala jsem ho to doříct.
"nie, to ja som reagoval prehnane.."
"tak dost už! Tak už sa obímte a preskočme to trápené usmirovanie!" zavelel Mirko a všichni se začali smát. Já jsem se ale zadívala na Jariho a skočila mu do nastavené náruče.
šli jsme dál parčíkem a najednou mě napadlo "kam to vlastně deme?" zeptala jsem se kluků a očividně jsem nebyla jedinná koho to zajímalo. všichni jsme se otočili na Mira
"no ja to neviem, ale asi bysme mali isť domov nie?" pokrčil rameny Miro
"tak to opravdu nevím jak, když tady nemáme žádný auto" zaprotestovala jsem. všichni se na mě otočili a začali se smát. nechápavě jsem na ně zírala. " co ? a máte tu snad někdo auto? pokud vím, tak to Mirovo je na šrot!" pořád se smáli.
"ty si sa asi riadne uhodila nie? ako si sa sem dostala zlatko? a čo Roman a Mirko?" zeptal se mě Jari když se trochu uklidnil.
"no já jsem jela s tebou.. nebo ne?" zamyslela jsem se a tím jsem způsobila další výbuch smíchu.
"hej prijela si so mnou a Roman aj Mirko prišli každý svojim autom, takže máme minimálně tri. stále si myslíš, že sa nemámě ako dostať domov?" řekl stále vysmátý Jarin
"to mi nějak ušlo.." zadívala jsem se do země a kluci se začali smát nanovo. tentokrát už jsem se k nim přidala. "hele kluci,ne že by se mi s Váma nesmálo dobře.. ale už bych asi měla jet domů, vůbec sem nedala vědět rodičům, kde sem a mobil sem nechala doma.. takže kdo si mě vezme na krk?" zeptala jsem se a dopředu mi bylo jasný kdo se přihlásí jako první. "wow, překvapivě vítězí Léto.. " mrkla jsem a vyplázla na ně jazyk.
"ale teraz je eště stále zima.." poznamenal Mirko a kluci znovu vybuli smíchy, ale to už jsem nevnímala okolí, protože jsme se s Jarem otočili zpátky k nemocnici, kde měl zaparkované auto, a já jsem vnímala jen jeho. drželi jsme se za ruce a kráčeli k autu.
















Ahoj, dáš mi prosím hlas tu? http://vanocni.datart.cz/klara-hromadkova-si-preje-ultrabook-asus/
Jen klikni na "Darovat ozdobu tomuto přání"
OPLATÍM nebo ti dám reklamu ke mě na blog! Stačí napsat na blog
..