
Název: Před pravdou neutečeš - 1. část
Autor: Teriga
Ohnivé plameny začaly pomalu olizovat polínko a nutily ho k tomu, aby se jim poddalo. Ve skutečnosti jsem však tím kusem dřeva byla já a ty plameny byly ve skutečnosti jen malé plamínky, jiskřičky v očích mého muže. Jeho jazyk začal pomalu kroužit kolem mého a naváděl ho tak ke společným hrám. Ale já dnes neměla náladu nechat se od něj svést.
Vždycky, když jsem přišla domů s nějakým problémem, ať už vážným nebo méně závažným, řešil ho můj manžel svým způsobem. Stejně tak i naše hádky, ke kterým později začalo docházet. Aby jim předešel nebo, aby si mě usmířil, tak mě jednoduše vždycky svedl, pomiloval se se mnou a vše bylo vyřešeno.
Mým mužem se stal před pěti lety Miro Šmajda. Přitahoval mě už od té doby, co jsem ho poprvé spatřila na jednom jeho vystoupení. To jsem s ním ale nemohla prohodit ani slovo, protože by mi jinak ujel vlak. Později jsme na sebe náhodou narazili v jedné vinárně v mém rodném městě a začali spolu flirtovat. Potom jsme se spolu setkali ještě párkrát a jednoho dne došlo k tomu, že mi nabídl chození. Já s ním však chodit nechtěla, i když jsem ho velmi, velmi milovala. Uvědomovala jsem si totiž, že je slavný a já, že mu budu způsobovat jenom samé nepříjemnosti.
" Ničoho sa neboj, má milá. Ja si ťa ochránim." sliboval mi, a tak jsem mu dovolila, aby se stal mým rytířem.
Pět let jsme spolu chodili a pak jsme se konečně vzali. Byla to krásná svatba, inu, jako v pohádce. A žili šťastně až do smrti. S jakou ironií nyní vyslovuji tuto větu. Ta manželská idyla začala vyprchávat krátce po svatbě. O Mirovi se totiž začaly psát samé divné věci. Například, že pokud zrovna není se mnou doma, tak chodí navštěvovat vykřičené domy, že má poměry s jinými ženami a samé hnusné věci. Těžko jsem to snášela a ještě hůře jsem nesla, když se novináři začali navážet i do mě a denně o mně vycházely články, které se ptaly, proč spolu nemáme děti. Samozřejmě, že jsme je plánovali, ale Miro byl pracovně vytížený a já, jako úřednice v bance také. Ale bylo nám oběma třicet a stále byl čas na naplánovaní rodiny. Jenže ty hyeny nám naše společné žití stále znepříjemňovali, a tak se stalo, že se náš život stal neradostným a mně často napadaly myšlenky, jestli s Mirem nežiji už jenom z povinnosti.
" Čo sa deje, miláčik?" zeptal se mě, když zjistil, že vůbec nereaguji.
Zoufale jsem se rozplakala.
" Propustili mě z práce." vzlykla jsem.
" To snáď nie!"
Kývnutím hlavy jsem mu potvrdila, že moje tvrzení je bohužel pravdivé, zhroutila jsem se mu do náruče a nechávala se od něj utěšovat.
" Po tolika letech. Proč?" nechápala jsem to. " Co si teď počnu?"
Byla jsem úplně na dně, zoufalá a manžel, aby mě trochu uklidnil mi dal návrh, že mě bude živit on.
" Tak to v žádném případě!" zarazila jsem ho rychle. " Ty si dál dělej svoji práci a já si budu muset také něco najít."
A bylo rozhodnuto. Jenže, než jsem si našla práci, tak to trvalo celý měsíc. Když uplynul a nastal další, potkala jsem náhodou při cestě z nákupu svoji nejlepší kamarádku. Hned se ptala, jak se mám a jak se mi daří.
" Špatně. " přiznala jsem se. " Už měsíc jsem bez práce."
" Ne." pronesla nehraně.
Jen jsem přikývla na souhlas.
" Jestli hledáš práci, o něčem bych věděla." oznámila mi po chvíli a pozvala mě k sobě domů na kafe.
S nadějí, že bych mohla konečně zase pracovat a ne se nechávat živit od manžela jsem ji následovala do jejího bytu. A tam jsem dostala nabídku, která se prostě nedala odmítnout. Otázkou však bylo, jestli se vůbec něco takového bude líbit mému Mirovi.
Vždycky, když jsem přišla domů s nějakým problémem, ať už vážným nebo méně závažným, řešil ho můj manžel svým způsobem. Stejně tak i naše hádky, ke kterým později začalo docházet. Aby jim předešel nebo, aby si mě usmířil, tak mě jednoduše vždycky svedl, pomiloval se se mnou a vše bylo vyřešeno.
Mým mužem se stal před pěti lety Miro Šmajda. Přitahoval mě už od té doby, co jsem ho poprvé spatřila na jednom jeho vystoupení. To jsem s ním ale nemohla prohodit ani slovo, protože by mi jinak ujel vlak. Později jsme na sebe náhodou narazili v jedné vinárně v mém rodném městě a začali spolu flirtovat. Potom jsme se spolu setkali ještě párkrát a jednoho dne došlo k tomu, že mi nabídl chození. Já s ním však chodit nechtěla, i když jsem ho velmi, velmi milovala. Uvědomovala jsem si totiž, že je slavný a já, že mu budu způsobovat jenom samé nepříjemnosti.
" Ničoho sa neboj, má milá. Ja si ťa ochránim." sliboval mi, a tak jsem mu dovolila, aby se stal mým rytířem.
Pět let jsme spolu chodili a pak jsme se konečně vzali. Byla to krásná svatba, inu, jako v pohádce. A žili šťastně až do smrti. S jakou ironií nyní vyslovuji tuto větu. Ta manželská idyla začala vyprchávat krátce po svatbě. O Mirovi se totiž začaly psát samé divné věci. Například, že pokud zrovna není se mnou doma, tak chodí navštěvovat vykřičené domy, že má poměry s jinými ženami a samé hnusné věci. Těžko jsem to snášela a ještě hůře jsem nesla, když se novináři začali navážet i do mě a denně o mně vycházely články, které se ptaly, proč spolu nemáme děti. Samozřejmě, že jsme je plánovali, ale Miro byl pracovně vytížený a já, jako úřednice v bance také. Ale bylo nám oběma třicet a stále byl čas na naplánovaní rodiny. Jenže ty hyeny nám naše společné žití stále znepříjemňovali, a tak se stalo, že se náš život stal neradostným a mně často napadaly myšlenky, jestli s Mirem nežiji už jenom z povinnosti.
" Čo sa deje, miláčik?" zeptal se mě, když zjistil, že vůbec nereaguji.
Zoufale jsem se rozplakala.
" Propustili mě z práce." vzlykla jsem.
" To snáď nie!"
Kývnutím hlavy jsem mu potvrdila, že moje tvrzení je bohužel pravdivé, zhroutila jsem se mu do náruče a nechávala se od něj utěšovat.
" Po tolika letech. Proč?" nechápala jsem to. " Co si teď počnu?"
Byla jsem úplně na dně, zoufalá a manžel, aby mě trochu uklidnil mi dal návrh, že mě bude živit on.
" Tak to v žádném případě!" zarazila jsem ho rychle. " Ty si dál dělej svoji práci a já si budu muset také něco najít."
A bylo rozhodnuto. Jenže, než jsem si našla práci, tak to trvalo celý měsíc. Když uplynul a nastal další, potkala jsem náhodou při cestě z nákupu svoji nejlepší kamarádku. Hned se ptala, jak se mám a jak se mi daří.
" Špatně. " přiznala jsem se. " Už měsíc jsem bez práce."
" Ne." pronesla nehraně.
Jen jsem přikývla na souhlas.
" Jestli hledáš práci, o něčem bych věděla." oznámila mi po chvíli a pozvala mě k sobě domů na kafe.
S nadějí, že bych mohla konečně zase pracovat a ne se nechávat živit od manžela jsem ji následovala do jejího bytu. A tam jsem dostala nabídku, která se prostě nedala odmítnout. Otázkou však bylo, jestli se vůbec něco takového bude líbit mému Mirovi.
















možná tuším... :-)