
Název: Léto s láskou - 6. část
Autor: Sandrík
Proklatě, kdyby se tak zločinci v Římě dozvěděli, že jeho malí synové bloudí mezi prolukami domů. Sami. Opuštění. Na pospas je vydala jedna německá chůva, která zapomněla na své povinnosti.
"Rychleji, ještě rychleji!" Konečně dorazili ke břehu. Bylo krátce před pátou. Krátce po páté stáli již před dětským kinem. Jak se dalo očekávat, bylo tam prázdno. Žádné dítě široko daleko. "Co jen budu dělat, co jen budu dělat!" naříkala Sabina.
"Nejdříve budeme hledat," určil Adam. "Prostě proběhneme všechna místa, která jsou pro děti zajímavá." Sabina přikývla.
Samozřejmě, Adam to s dětmi uměl, to už přece zažila. I když však všechno dlouze a důkladně prohledali, Nicka a Mária nenašli. Zdálo se, že se vypařili a Sabina si přála, aby se tak jako ona a Adam před několika dny jen bleskurychle protáhli za nejbližší roh. V parku Villy Borghese bylo hodně koutů, ale do žádného z nich se ti dva neschovali. Blížil se pomalu večer. Obrysy, které se ztrácely v poledním světle, se nyní stávaly zřetelnější. Míjel je policista na koni.
"Neviděl jste dva malé chlapce?" zeptali se Adam a Sabina současně. Adam jí konejšivě stiskl ruku. Zmlkla a on mluvil dál sám: "Tři a osm roků." volnou rukou naznačil rozdílnou výšku. Policista zakroutil hlavou.
"Ne, ale budu mít oči otevřené."
"Sejdeme se u dětského kina!" volal za ním Adam. Pokaždé, když se k dětskému kinu vrátili, bylo tam liduprázdno.
"Nedá se nic dělat, musíš jet domů a informovat rodiče," navrhl Adam. "Musí se nechat vyhlásit pátrací akci." Sabina poslušně přikývla. Setmělo se a Adam mluvil takovým zvláštním způsobem.
"Zabíjí mě."
"Ale co. Nezabíjí tě. Mají teď jiné starosti."
"Právě! Ale až se ti dva najdou!"
"Nesmysl, pak budou příliš šťastní a nebudou moci ublížit ani mouše."
"Neznáš signoru Cullenovou." V té chvíli ji Adam políbil na ústa. Druhý polibek. Sabina si představovala, že to bude daleko romantičtější.
"Rychleji, ještě rychleji!" Konečně dorazili ke břehu. Bylo krátce před pátou. Krátce po páté stáli již před dětským kinem. Jak se dalo očekávat, bylo tam prázdno. Žádné dítě široko daleko. "Co jen budu dělat, co jen budu dělat!" naříkala Sabina.
"Nejdříve budeme hledat," určil Adam. "Prostě proběhneme všechna místa, která jsou pro děti zajímavá." Sabina přikývla.
Samozřejmě, Adam to s dětmi uměl, to už přece zažila. I když však všechno dlouze a důkladně prohledali, Nicka a Mária nenašli. Zdálo se, že se vypařili a Sabina si přála, aby se tak jako ona a Adam před několika dny jen bleskurychle protáhli za nejbližší roh. V parku Villy Borghese bylo hodně koutů, ale do žádného z nich se ti dva neschovali. Blížil se pomalu večer. Obrysy, které se ztrácely v poledním světle, se nyní stávaly zřetelnější. Míjel je policista na koni.
"Neviděl jste dva malé chlapce?" zeptali se Adam a Sabina současně. Adam jí konejšivě stiskl ruku. Zmlkla a on mluvil dál sám: "Tři a osm roků." volnou rukou naznačil rozdílnou výšku. Policista zakroutil hlavou.
"Ne, ale budu mít oči otevřené."
"Sejdeme se u dětského kina!" volal za ním Adam. Pokaždé, když se k dětskému kinu vrátili, bylo tam liduprázdno.
"Nedá se nic dělat, musíš jet domů a informovat rodiče," navrhl Adam. "Musí se nechat vyhlásit pátrací akci." Sabina poslušně přikývla. Setmělo se a Adam mluvil takovým zvláštním způsobem.
"Zabíjí mě."
"Ale co. Nezabíjí tě. Mají teď jiné starosti."
"Právě! Ale až se ti dva najdou!"
"Nesmysl, pak budou příliš šťastní a nebudou moci ublížit ani mouše."
"Neznáš signoru Cullenovou." V té chvíli ji Adam políbil na ústa. Druhý polibek. Sabina si představovala, že to bude daleko romantičtější.
V domě Cullenových panovala atmosféra jako v mrazničce. Ledový chlad přivítal Sabinu, jakmile otevřela dveře. Proklatě, pomyslela si. Určitě se již únosci ohlásili.
"Přicházíš pěkně pozdě!" Maria Cullenová vstoupila z jasně osvětleného skleněného a mramorového pokoje do přítmí dřevěné předsíně. Sabina ještě nerozsvítila. Z bezpečnostních důvodů. Bude lepší, když bude tma.
"Hm, to je pravda," odpověděla tiše, "...malá porucha," brumlala si pro sebe, zbytek věty spolkla - zrovna tak pro jistotu.
"Kde je Nick a Mário?" Hlas signory Cullenové zněl náhle medově, avšak přesto měla Sabina velice nepříjemný pocit.
"Já....musím vám něco vysvětlit."
"Tak, tak. Copak mi musíš vysvětlit." Pozor! Tady něco nesouhlasilo. Reakce signory Cullenové nebyla v žádném případě taková, jak ji Sabina očekávala. Citovala ze špatného scénáře....
"Já ti teď hned vysvětlím..." Aha, teď to přijde.
"Tak aby bylo jasno, hned zítra ráno opustíš tento dům. Co tě to vůbec napadlo nechat děti samotné?"
"Přicházíš pěkně pozdě!" Maria Cullenová vstoupila z jasně osvětleného skleněného a mramorového pokoje do přítmí dřevěné předsíně. Sabina ještě nerozsvítila. Z bezpečnostních důvodů. Bude lepší, když bude tma.
"Hm, to je pravda," odpověděla tiše, "...malá porucha," brumlala si pro sebe, zbytek věty spolkla - zrovna tak pro jistotu.
"Kde je Nick a Mário?" Hlas signory Cullenové zněl náhle medově, avšak přesto měla Sabina velice nepříjemný pocit.
"Já....musím vám něco vysvětlit."
"Tak, tak. Copak mi musíš vysvětlit." Pozor! Tady něco nesouhlasilo. Reakce signory Cullenové nebyla v žádném případě taková, jak ji Sabina očekávala. Citovala ze špatného scénáře....
"Já ti teď hned vysvětlím..." Aha, teď to přijde.
"Tak aby bylo jasno, hned zítra ráno opustíš tento dům. Co tě to vůbec napadlo nechat děti samotné?"
















ty děti si vyzvedla ta callenová ne?