
Název: Léto s láskou - 4. část
Autor: Sandrík
"Prosím!"
"Tak dobře." Signora vytáhla svou peněženku z kabelky z krokodýlí kůže a vtiskla Sabině do dlaní padesát tisíc lir.
"Jeďte taxíkem, slyšíš. Nechci, aby ses s Nickem a Máriem tlačila v tramvaji..." Ale samozřejmě. Pro většinu lidí
bylo podle Marie Cullenové zcela obvyklé a dosti dobré, aby si své četné nákupní tašky odnesli domů sami.
"Grazie," volala Sabina.
"Děkuji a přeji pěkný den!" Zastrčila rychle bankovku do zadní kapsy svých džínsů. Neměla nic proti tomu, aby se nechali
odvést k Ville Borghese taxíkem. Měla však námitky vůči Nickovi a Máriovi, kteří na ní teď senzachtivě lpěli očima a
očekávali, že jim tak říkajíc snese k nohám pohádkovou zemi oplývající velikým bohatstvím hraček. V zahradách Villy Borghese je přece dětské kino, možnost jezdit na poníkovi, kolotoče, dětská železnice, jezero, kde se dalo jezdit na loďkách a a a...
A pak tu byl ještě ten neznámý hoch, na kterého musela neustále myslet. A když na něho myslela, byla krásně zmatená.
Již zase pociťovala to svědění od prstů u nohou až po konečky vlasů. Co jen asi mim řekne, když přijde na první schůzku s tříletým a osmiletým chlapcem? A bude tam vůbec? Bude se jí vůbec líbit? Pozná ho vůbec?
"Já chci zmrzlinu! Tyto kalhoty si v žádném případě neobléknu!" Její otázky hrubě odbyl.
"Oblékni si kalhoty, které se ti líbí, Mário," odpověděla, ještě byla klidná, "a potom dostaneš zmrzlinu."
Pak uchopila Nicka levou, Mária pravou rukou, vyšla přede dveře a čekala na taxík, který si zavolala. Taxík přijel a se skřípěním brzd zastavil. Sabina, Nick a Mário se rychle nacpali do vozu a taxík odjel. Na římských silnicích platí zásada, že ten řidič, který se bude předpisově řídit semafory, nepřijede nikdy do cíle. Taxikář, profesionál mezi amatéry, při červené kličkoval jako slalomový jezdech a ze všech stran se na něho řítily ostatní vozy. Houkání! Nadávání! Chaos! Při zelené jel opatrněji, protože si byl vědom, že právě přijížděli ti, kteří nyní měli červenou. Ukazatel pro odbočení vpravo nefungoval a proto, když chtěl zabočit doprava, vysunul paži z pravého bočního okénka. Přitom se musel naklonit přes Sabinu, těsně se na ni přimáčknout, což se jí moc nelíbilo, jemu však se to velice líbilo a pokaždé přitom alespoň na několik vteřin ztratil z očí dění na silnici.
Nakonec zastavil s kvalírským zaskřípěním brzd před Villou Borghese, přijal polovinu z padesáti tisíc lir a šílenou rychlostí
uháněl pryč. Vysoké křovinaté a vavřínové porosty vedly k jezeru, zeleným zatrávněným plochám a chrámům Villy Borghese, parku Římanů. Sabina se s mimem domluvila, že se sejdou u malé zoologické zahrady. Nick jí tahal za levou ruku, chtěl se projet na loďce. Mário ji tahal za pravou ruku a chtěl jít do dětského kina. A protože nebylo široko daleko vidět žádného mladého muže, který by se alespoň přibližně podobal mimovi, koupila Sabina každému chlapci zmrzlinu a rychle se rozhodla, že půjdou do dětského kina. Našla dětem místo a usadila je. Tak a teď na místo schůzky se známým neznámým. Bylo krátce před třetí, tímto magickým bodem na číselníku hodin. Sabininy pohledy neustále kroužily kolem dokola. Začala pohledem na hodinky, pokračovala pohledem vpravo a pak vlevo a končila opět na číselníku, na kterém se ručičky, i když pomalu, posunuly dopředu.
"Tak dobře." Signora vytáhla svou peněženku z kabelky z krokodýlí kůže a vtiskla Sabině do dlaní padesát tisíc lir.
"Jeďte taxíkem, slyšíš. Nechci, aby ses s Nickem a Máriem tlačila v tramvaji..." Ale samozřejmě. Pro většinu lidí
bylo podle Marie Cullenové zcela obvyklé a dosti dobré, aby si své četné nákupní tašky odnesli domů sami.
"Grazie," volala Sabina.
"Děkuji a přeji pěkný den!" Zastrčila rychle bankovku do zadní kapsy svých džínsů. Neměla nic proti tomu, aby se nechali
odvést k Ville Borghese taxíkem. Měla však námitky vůči Nickovi a Máriovi, kteří na ní teď senzachtivě lpěli očima a
očekávali, že jim tak říkajíc snese k nohám pohádkovou zemi oplývající velikým bohatstvím hraček. V zahradách Villy Borghese je přece dětské kino, možnost jezdit na poníkovi, kolotoče, dětská železnice, jezero, kde se dalo jezdit na loďkách a a a...
A pak tu byl ještě ten neznámý hoch, na kterého musela neustále myslet. A když na něho myslela, byla krásně zmatená.
Již zase pociťovala to svědění od prstů u nohou až po konečky vlasů. Co jen asi mim řekne, když přijde na první schůzku s tříletým a osmiletým chlapcem? A bude tam vůbec? Bude se jí vůbec líbit? Pozná ho vůbec?
"Já chci zmrzlinu! Tyto kalhoty si v žádném případě neobléknu!" Její otázky hrubě odbyl.
"Oblékni si kalhoty, které se ti líbí, Mário," odpověděla, ještě byla klidná, "a potom dostaneš zmrzlinu."
Pak uchopila Nicka levou, Mária pravou rukou, vyšla přede dveře a čekala na taxík, který si zavolala. Taxík přijel a se skřípěním brzd zastavil. Sabina, Nick a Mário se rychle nacpali do vozu a taxík odjel. Na římských silnicích platí zásada, že ten řidič, který se bude předpisově řídit semafory, nepřijede nikdy do cíle. Taxikář, profesionál mezi amatéry, při červené kličkoval jako slalomový jezdech a ze všech stran se na něho řítily ostatní vozy. Houkání! Nadávání! Chaos! Při zelené jel opatrněji, protože si byl vědom, že právě přijížděli ti, kteří nyní měli červenou. Ukazatel pro odbočení vpravo nefungoval a proto, když chtěl zabočit doprava, vysunul paži z pravého bočního okénka. Přitom se musel naklonit přes Sabinu, těsně se na ni přimáčknout, což se jí moc nelíbilo, jemu však se to velice líbilo a pokaždé přitom alespoň na několik vteřin ztratil z očí dění na silnici.
Nakonec zastavil s kvalírským zaskřípěním brzd před Villou Borghese, přijal polovinu z padesáti tisíc lir a šílenou rychlostí
uháněl pryč. Vysoké křovinaté a vavřínové porosty vedly k jezeru, zeleným zatrávněným plochám a chrámům Villy Borghese, parku Římanů. Sabina se s mimem domluvila, že se sejdou u malé zoologické zahrady. Nick jí tahal za levou ruku, chtěl se projet na loďce. Mário ji tahal za pravou ruku a chtěl jít do dětského kina. A protože nebylo široko daleko vidět žádného mladého muže, který by se alespoň přibližně podobal mimovi, koupila Sabina každému chlapci zmrzlinu a rychle se rozhodla, že půjdou do dětského kina. Našla dětem místo a usadila je. Tak a teď na místo schůzky se známým neznámým. Bylo krátce před třetí, tímto magickým bodem na číselníku hodin. Sabininy pohledy neustále kroužily kolem dokola. Začala pohledem na hodinky, pokračovala pohledem vpravo a pak vlevo a končila opět na číselníku, na kterém se ručičky, i když pomalu, posunuly dopředu.
















kásný :•)