
Název: Léto s láskou - 3. část
Autor: Sandrík
"Ach co," odpověděl mim. "To jen podněcuje fantazii. Ostatně, rád bych se s tebou zase někdy viděl," řekl to jen mimochodem, jako by od ní chtěl koupit lístek do kina.
"Proč?" zeptala se Sabina a vypadala teď jako jedna z těch dětí při představení pantominy. Radostně překvapená a plná očekávání.
"Zítra u Villy Borghese," řekl mim, smál se a políbil ji na ústa, prostě jen tak. "Ve tři. Zavři oči!"
"Aby ses mohl rozplynout ve vzduchu?" smála se Sabina.
"Ne, abych tě mohl ještě jednou políbit."
"Zítra nemám čas," odpověděla chvatně a otočila hlavu rychle stranou.
"Kdy máš čas?" zeptal se vážně.
"V pondělí," odpověděla bez přemýšlení.
"Dobře, pak nashledanou v pondělí," zvolal. "Ve tři. U Villy Borghese. Zavři oči." Sabina zavřela oči. Srdce se jí málem rozskočilo.
I když byl mim tak silně nalíčen, že jeho obličej mohla jen tušit, přesto ji magicky přitahoval. Láska na první pohled,
ačkoli co když ho uprostřed náměstí Navona mezi tolika lidmi už nepozná? Čekala, že jí hned políbí. Čekala dlouho, pak
lehce zamžourala, otevřela oči, mim byl pryč. Celou věčnost při nejmenším jí to tak připadalo, slyšela bušení svého srdce. Pak začalo bít znovu klidně a pravidelně. Hloupé srdce! Nevědělo, že Sabinin pohled na svět byl najednou zcela zmatený. Měla schůzku s cizincem, ani neznala jeho jméno, ani nevěděla, jak vypadá. No ano... Šla rychleji a pak se dala do běhu. Doce vita! Bylo jí osmnáct, byla v Římě a milovala lásku! Náhle se zastavila. A co když se jí to všechno jenom zdálo? Ptala se sama sebe.
Pondělí. Ráno bylo bílé, obloha byla červená. Italové nazývají ranní červánky "alba", ty zahřívají oblohu ještě před vlastním východem slunce. Magické světlo se rozkládá jako chladivé hedvábí nad věčností Říma. Celý zbytek minulého týdne Sabina vzpomínala na mima. Nebyl tu však nikdo, s kým by o tom mohla promluvit a poradit se, zda má skutečně jít do Villy Borghese. Rozhodla se, že úmluvu dodrží.
"Chtěla bych tě poprosit, aby sis vzala volno až zítra," řekla Maria Cullenová a přísně na ni pohlédla. Byla paní domu a byla
zvyklá, že dívky dělaly to, co od nic žádala.
"Ale...ale!"
"Žádné ale. Musím ke kadeřníkovi a nemohu tedy dnes děti potřebovat." Mělo to znamenat: Jakýkoliv odpor je bezúčelný! Maria Callenová byla krásná žena. Měla dlouhé rudé vlasy a pravidelné rysy. Ale její úsměv byl strnulý a chladný, když mluvila se Sabinou. Byla ženou známého advokáta filmových hvězd Frederica Callena a očekávala, že se s ní podle toho budou všichni jednat. Ani její kadeřník, ani prodavačka v Boutigue, kde obvykle nakupovala, ji nesměli nechat dlouho čekat. Signora Maria Callenová od každého požadovala, aby byla obsloužena přednostně, především od tak bezvýznamných lidí, jako je i tato dívka jak se vlastně jmenuje? Ach ano, Sabina.
"Sabino, dnes se postaráš o chlapce, domluveno! Já už tedy jdu, ciao!"
"Signoro Callenová!"
Mari Callenová byla již skoro venku ze dveří a neochotně se otočila. "Copak ještě?" zeptala se nevrle.
"Smím jít s Nickem a Máriem do Villy Borghese?"
"Copak tak pro všechno na světě chceš?" zeptala se, jako by tam nebyl park, který je tak nádherný jako ráj Adama a Evy, nýbrž zapáchající smetiště.
"Proč?" zeptala se Sabina a vypadala teď jako jedna z těch dětí při představení pantominy. Radostně překvapená a plná očekávání.
"Zítra u Villy Borghese," řekl mim, smál se a políbil ji na ústa, prostě jen tak. "Ve tři. Zavři oči!"
"Aby ses mohl rozplynout ve vzduchu?" smála se Sabina.
"Ne, abych tě mohl ještě jednou políbit."
"Zítra nemám čas," odpověděla chvatně a otočila hlavu rychle stranou.
"Kdy máš čas?" zeptal se vážně.
"V pondělí," odpověděla bez přemýšlení.
"Dobře, pak nashledanou v pondělí," zvolal. "Ve tři. U Villy Borghese. Zavři oči." Sabina zavřela oči. Srdce se jí málem rozskočilo.
I když byl mim tak silně nalíčen, že jeho obličej mohla jen tušit, přesto ji magicky přitahoval. Láska na první pohled,
ačkoli co když ho uprostřed náměstí Navona mezi tolika lidmi už nepozná? Čekala, že jí hned políbí. Čekala dlouho, pak
lehce zamžourala, otevřela oči, mim byl pryč. Celou věčnost při nejmenším jí to tak připadalo, slyšela bušení svého srdce. Pak začalo bít znovu klidně a pravidelně. Hloupé srdce! Nevědělo, že Sabinin pohled na svět byl najednou zcela zmatený. Měla schůzku s cizincem, ani neznala jeho jméno, ani nevěděla, jak vypadá. No ano... Šla rychleji a pak se dala do běhu. Doce vita! Bylo jí osmnáct, byla v Římě a milovala lásku! Náhle se zastavila. A co když se jí to všechno jenom zdálo? Ptala se sama sebe.
Pondělí. Ráno bylo bílé, obloha byla červená. Italové nazývají ranní červánky "alba", ty zahřívají oblohu ještě před vlastním východem slunce. Magické světlo se rozkládá jako chladivé hedvábí nad věčností Říma. Celý zbytek minulého týdne Sabina vzpomínala na mima. Nebyl tu však nikdo, s kým by o tom mohla promluvit a poradit se, zda má skutečně jít do Villy Borghese. Rozhodla se, že úmluvu dodrží.
"Chtěla bych tě poprosit, aby sis vzala volno až zítra," řekla Maria Cullenová a přísně na ni pohlédla. Byla paní domu a byla
zvyklá, že dívky dělaly to, co od nic žádala.
"Ale...ale!"
"Žádné ale. Musím ke kadeřníkovi a nemohu tedy dnes děti potřebovat." Mělo to znamenat: Jakýkoliv odpor je bezúčelný! Maria Callenová byla krásná žena. Měla dlouhé rudé vlasy a pravidelné rysy. Ale její úsměv byl strnulý a chladný, když mluvila se Sabinou. Byla ženou známého advokáta filmových hvězd Frederica Callena a očekávala, že se s ní podle toho budou všichni jednat. Ani její kadeřník, ani prodavačka v Boutigue, kde obvykle nakupovala, ji nesměli nechat dlouho čekat. Signora Maria Callenová od každého požadovala, aby byla obsloužena přednostně, především od tak bezvýznamných lidí, jako je i tato dívka jak se vlastně jmenuje? Ach ano, Sabina.
"Sabino, dnes se postaráš o chlapce, domluveno! Já už tedy jdu, ciao!"
"Signoro Callenová!"
Mari Callenová byla již skoro venku ze dveří a neochotně se otočila. "Copak ještě?" zeptala se nevrle.
"Smím jít s Nickem a Máriem do Villy Borghese?"
"Copak tak pro všechno na světě chceš?" zeptala se, jako by tam nebyl park, který je tak nádherný jako ráj Adama a Evy, nýbrž zapáchající smetiště.
















Líbí se mi, jakým stylem autorka píše. Nádherné podrobné popisy. Kdopak je ten tajemný mim? :)