
Název: Léto s láskou - 2. část
Autor: Sandrík
V jednom okně ve třetím poschodí se objevil muž ve spodním prádle s chlupatými pažemi a křičel na ni zpátky:
"Mama mia! Co se tak rozčiluješ! Vždyť jsem tě netrefil." V trastevere je to totiž to nejpřirozenější na světě, že se věci, které nepatří do bytu, vyhazují na ulici. Sabina šla dál. Byla šťastná a byla volná. Nejraději by byla objala najednou všech sedm kopců Říma. Slunce se již vydatně opíralo do domů a ona zrudla jako mladá dívka po prvním polibku. Najednou ho uviděla. Byl to mim a několik hochů a dívek sedělo kolem něho urpostřed náměstí. Velké dětské oči, ve kterých se ještě zrcadlily sny, zašpiněné obličeje, černé kučery. Smích. Ječení. Křik. Jednou byl mim učitelem, pak zase žákem. A žák přiváděl učitele k šílenství, prováděl mu jeden kousek za druhým a nakonec na něho udělal dlouhý nos. Děti výskaly. Sabina přistoupila blíž a prostě si přisedla. Mim ji uviděl, jeho obličej se ani nepohnul, jen oči se najednou docela rozzářily. Přistoupil k ní, zvedl ji a vedl ji doprostřed. Naklonil hlavu poněkud na stranu, naslouchal, uslyšel němou melodii a začal se Sabinou tančit. Náhle se uprostřed kroků zastavil, ztuhl jako led a ani Sabina se nesměla hýbat. Teprve cinkot mince dospělý, který šel kolem, přidal sto lir k ostatním drobným v klobouku je uvedl do pohybu. Tancovali dál.
"Co děláš?" zeptala se Sabina.
"Tančím," odpověděl mim, aniž by pohnul rty.
"Pusť mne..."
"Pokračuj ve hře, cara mia, dětem to udělá velkou radost." V tom okamžiku zůstal zase stát. Zazvonila mince a tancovali dál. V klobouku se mezitím nasbírala značná hromádka stolirových mincí a tisícilirových bankovek. Zcela nečekaně pustil mim Sabinu z pevného objetí a oznámil:
"Tak, nyní půjdeme všichni na zmrzlinu, signorino," udělal před Sabinou dokonalou poklonu, "jste můj čestný host." O deset minut později se Sabina opět nacházela uprostřed houfu dětí, lízajících zmrzlinu, mim je všechny pozval. A pokud měli ještě před chvílí tito malí chlapci a dívky oblečení čisté, tak teď tam byly skrvny od čokolády, malin a jahod.
"Už musím jít domů!" Mim zatroubil náhle na imaginární trubku. Děti njprve zmlkly a pak začaly jeden přes druhého švitořit: "Och" a "Ach" a: "přijdeš zase? Kdy přijdeš zase?"
Mim tancoval, znovu se uklonil, tentokrát před dětmi a řekl: "Jednoho dne budu opět stát před kostelem Santa Maria a obveselovat vás svým uměním, ale nyní vezmu svoji kouzelnou paní...," vzal Sabinu za ruku,." .... a rozplynu se s ní zcela jednoduše ve vzduchu." Povzdechy údivu byly ještě hlasitější. "Jakpak to uděláš? Ti to nevěřím! Rozplynout se ve vzduchu, to přece vůbec nejde!"
"Ale samozřejmě to jde. Rychle zavřete oči." Děti okamžitě zavřely oči. Ani jedno nezamžouralo.
" Takpojď, musíme si pospíšit!" šeptam mim Sabině.
"Ale to je přece podvod."
"Ne žádný podvod, to je...tím jen uchovám dětem kus pohádky." Sabina ustoupila a když děti znovu otevřely oči, byli Sabina a mim pryč, jako by se do země propadli.
"A přece je to podvod," řekla Sabina. Ještě sotva popadala dech, jak rychle utíkali.
"Mama mia! Co se tak rozčiluješ! Vždyť jsem tě netrefil." V trastevere je to totiž to nejpřirozenější na světě, že se věci, které nepatří do bytu, vyhazují na ulici. Sabina šla dál. Byla šťastná a byla volná. Nejraději by byla objala najednou všech sedm kopců Říma. Slunce se již vydatně opíralo do domů a ona zrudla jako mladá dívka po prvním polibku. Najednou ho uviděla. Byl to mim a několik hochů a dívek sedělo kolem něho urpostřed náměstí. Velké dětské oči, ve kterých se ještě zrcadlily sny, zašpiněné obličeje, černé kučery. Smích. Ječení. Křik. Jednou byl mim učitelem, pak zase žákem. A žák přiváděl učitele k šílenství, prováděl mu jeden kousek za druhým a nakonec na něho udělal dlouhý nos. Děti výskaly. Sabina přistoupila blíž a prostě si přisedla. Mim ji uviděl, jeho obličej se ani nepohnul, jen oči se najednou docela rozzářily. Přistoupil k ní, zvedl ji a vedl ji doprostřed. Naklonil hlavu poněkud na stranu, naslouchal, uslyšel němou melodii a začal se Sabinou tančit. Náhle se uprostřed kroků zastavil, ztuhl jako led a ani Sabina se nesměla hýbat. Teprve cinkot mince dospělý, který šel kolem, přidal sto lir k ostatním drobným v klobouku je uvedl do pohybu. Tancovali dál.
"Co děláš?" zeptala se Sabina.
"Tančím," odpověděl mim, aniž by pohnul rty.
"Pusť mne..."
"Pokračuj ve hře, cara mia, dětem to udělá velkou radost." V tom okamžiku zůstal zase stát. Zazvonila mince a tancovali dál. V klobouku se mezitím nasbírala značná hromádka stolirových mincí a tisícilirových bankovek. Zcela nečekaně pustil mim Sabinu z pevného objetí a oznámil:
"Tak, nyní půjdeme všichni na zmrzlinu, signorino," udělal před Sabinou dokonalou poklonu, "jste můj čestný host." O deset minut později se Sabina opět nacházela uprostřed houfu dětí, lízajících zmrzlinu, mim je všechny pozval. A pokud měli ještě před chvílí tito malí chlapci a dívky oblečení čisté, tak teď tam byly skrvny od čokolády, malin a jahod.
"Už musím jít domů!" Mim zatroubil náhle na imaginární trubku. Děti njprve zmlkly a pak začaly jeden přes druhého švitořit: "Och" a "Ach" a: "přijdeš zase? Kdy přijdeš zase?"
Mim tancoval, znovu se uklonil, tentokrát před dětmi a řekl: "Jednoho dne budu opět stát před kostelem Santa Maria a obveselovat vás svým uměním, ale nyní vezmu svoji kouzelnou paní...," vzal Sabinu za ruku,." .... a rozplynu se s ní zcela jednoduše ve vzduchu." Povzdechy údivu byly ještě hlasitější. "Jakpak to uděláš? Ti to nevěřím! Rozplynout se ve vzduchu, to přece vůbec nejde!"
"Ale samozřejmě to jde. Rychle zavřete oči." Děti okamžitě zavřely oči. Ani jedno nezamžouralo.
" Takpojď, musíme si pospíšit!" šeptam mim Sabině.
"Ale to je přece podvod."
"Ne žádný podvod, to je...tím jen uchovám dětem kus pohádky." Sabina ustoupila a když děti znovu otevřely oči, byli Sabina a mim pryč, jako by se do země propadli.
"A přece je to podvod," řekla Sabina. Ještě sotva popadala dech, jak rychle utíkali.
















Ahoj založila sem si nový blog koukni na něj děkuju mooc:)