
Název: Kdo vlastně jsem - 2. část
Autor: Lůca
Pomalu jsem se smažila otevřít oči ale... Nešlo to. A tak jsem jen chvíli mžourala okolo sebe a zjistila, že nejsem ani v klubu, ani doma, ani nikde, kde to znám. Než jsem usnula, všimla jsem si, že je tady hrozný ticho a skoro všechno bílý. Jsem snad mrtvá? Přemýšlela jsem, kdy tenhle blbej sen skončí já se proberu u sebe v pokoji. Když jsem se probrala, viděla jsem nad svou postelí docela dosti divnejch lidí co koukaj na všechny ty hadičky a přístroje ke mně připojený. Mezi těmi lidmi jsem nikoho neznala. Cítila jsem, jak mě někdo chytil za ruku. Byla to mamka a já dostala malou kapku jistoty, že vše bude zase v pořádku.
"Co se mi stalo, kde to jsem?"
"Jen klidně lež, Lussinko, jsi v nemocnici."
"Cože?" Vyletěla jsem až všechny ty přístroje začaly hlasitě pískat.
"Myslím, že už bysste měla jít." Pověděla jedna moc milá a na první pohled mladá paní doktorka a né moc vesele se podívala na mou mamku...
"Zítra se tu zase ukážu a možná přijde i Tamara."
"Mami, vždyť víš, že se jí nelíbí, když jí takhle říkáš."
"Je dobře, že jste neztratila smysl pro humor, ale už byste měla odpočívat." Řekl jeden z doktorů a přišel k jedné z těch hadiček ,něco do ní vstříkl a mně se chtělo v mžiku spát.
Když jsem se probrala, seděla už u mě Tami a divným pohledem mě sjížděla od halvy až k patě.
"To vypadám tak strašně?"
"Ne."
"Tami... Co se mi vlastně stalo?"
"Víš Luss... já ti to nemůžu říct."
"Jakto? To není možný, já chci vědět, co se mnou stalo!"
"Zakázali mi to doktoři. Promiň. Chceš něco donést?"
"Jo, velkou porci čokoládové zmrzliny."
Když Tami odešla, ponořila jsem se do svých myšlenek a snažila se vzpomenout, co se to odpoledne vlastně stalo.
Marně. Vzpomněla jsem si pouze na slabý křik... víc nic. Za chvíli už sem do sebe ládovala čokoládovou zmrzlinu, kterou mám nejradši ale... Byla odporná. To se mi dřív nikdy nestalo. Mně, Lussy, že by nechutnala čokoládová zmrzlina? To je vyloučené! Něco je špatně.
Další týdny byly naprosto stejné.
Mně nechutnala má oblíbená jídla, lidi na mě divně civěli, rodina a kámoši mě pravidelně navštěvovali a doktoři nadále mlžili, co se stalo.
"Co se mi stalo, kde to jsem?"
"Jen klidně lež, Lussinko, jsi v nemocnici."
"Cože?" Vyletěla jsem až všechny ty přístroje začaly hlasitě pískat.
"Myslím, že už bysste měla jít." Pověděla jedna moc milá a na první pohled mladá paní doktorka a né moc vesele se podívala na mou mamku...
"Zítra se tu zase ukážu a možná přijde i Tamara."
"Mami, vždyť víš, že se jí nelíbí, když jí takhle říkáš."
"Je dobře, že jste neztratila smysl pro humor, ale už byste měla odpočívat." Řekl jeden z doktorů a přišel k jedné z těch hadiček ,něco do ní vstříkl a mně se chtělo v mžiku spát.
Když jsem se probrala, seděla už u mě Tami a divným pohledem mě sjížděla od halvy až k patě.
"To vypadám tak strašně?"
"Ne."
"Tami... Co se mi vlastně stalo?"
"Víš Luss... já ti to nemůžu říct."
"Jakto? To není možný, já chci vědět, co se mnou stalo!"
"Zakázali mi to doktoři. Promiň. Chceš něco donést?"
"Jo, velkou porci čokoládové zmrzliny."
Když Tami odešla, ponořila jsem se do svých myšlenek a snažila se vzpomenout, co se to odpoledne vlastně stalo.
Marně. Vzpomněla jsem si pouze na slabý křik... víc nic. Za chvíli už sem do sebe ládovala čokoládovou zmrzlinu, kterou mám nejradši ale... Byla odporná. To se mi dřív nikdy nestalo. Mně, Lussy, že by nechutnala čokoládová zmrzlina? To je vyloučené! Něco je špatně.
Další týdny byly naprosto stejné.
Mně nechutnala má oblíbená jídla, lidi na mě divně civěli, rodina a kámoši mě pravidelně navštěvovali a doktoři nadále mlžili, co se stalo.
















to je zajímavé.. jsem zvědavá, co se jí stalo