
Název: Jsi můj osud - 11. část
Autor: Nikys
Mariana
Když naskládáme do Mirova vozu poslední mé věci, nasedneme a Miro se rozjede. Právě jedeme do Mirova domu, mého a Denisina nového bydliště. Jsem zvědavá, jaký ten dům asi bude.
Když naskládáme do Mirova vozu poslední mé věci, nasedneme a Miro se rozjede. Právě jedeme do Mirova domu, mého a Denisina nového bydliště. Jsem zvědavá, jaký ten dům asi bude.
Když jsme na místě, Miro vezme Denisku do náruče a pokyne mi, abych ho následovala. Odemkne dveře domu a vejdeme do vstupní haly, ve které se nachází schodiště do patra. Miro mi ukáže nejdříve přízemí, kde se nachází obývák spojený s kuchyní, koupelna a wc. Všechno tu má své místo a řád. Nejvíce mě nadchla červenočerná lesklá kuchyňská linka, která ladila s černou sedací soupravou a zděný krb ve zdi. Potom jsme zamířili po schodišti nahoru do patra, kde měl Miro svou ložnici, pokoj pro hosty.
"Tak tu budeš teraz bývať." řekne a otevře od toho pokoje dveře. Je překrásný, celý v meruňkové barvě. Přejdeme dál a Miro mi ukazuje druhou koupelnu, je snad ještě hezčí než ta dole. Za dalšími dveřmi se nachází dětský pokoj, který Miro nedávno zařídil pro Denisku.
"Tak a toto je moja spálňa." otevře Miro dveře a já spatřím obrovskou postel uprostřed místnosti, která celé ložnici dominuje, vedle postele je noční stolek, na kterém spatřím fotografii, na které je Miro s Kájou. I když se Miro přemáhá, pořád je v jeho očích vidět smutek a neskutečná bolest. Chápu ho, já sama též cítím bolest nad ztrátou sestry, ale život jde dál. Miro mě nechá zabydlet se a vezme malou ven. Do skříně si naskládám své věci a když jsem hotová, napadne mě jít do kuchyně a něco uvařit. Nejprve prohlédnu ledničku, abych věděla, jaké zásoby tu Miro má. Najdu hlavičku salátu, salátové okurky, rajčata, papriky, žampióny, banány, avokáda, lněný chléb a další podobné potraviny. Absolutně netuším, co mám uvařit a nakonec mě přece jen něco napadne a já připravím avokádovou pomazánku, kterou namažu na krajíčky lněného chleba a dozdobím plátky rajčat a černými olivami, které jsem našla v lince. To už dorazí Miro s Deniskou a překvapeně na mne zírá, když na stůl servíruji své dílo.
"Mariana, vyzerá to nádherne, ale to si nemusela." řekne mi Miro.
"Já vím, ale já to udělala ráda. Tak honem umýt ruce a ke stolu, ale nejdřív mi ukaž Denisku, vykoupu ji a nakrmím." usměji se na něho a chystám si od něj vzít Denisku.
"Môžem byť pri tom a pomôcť ti?" Zeptá se váhavě.
"Môžem byť pri tom a pomôcť ti?" Zeptá se váhavě.
"Samozřejmně." odvětím a vezmu si od něj malou. Miro celou dobu kouká a snaží se pomahat jak umí. Když je malá nakrmená a vykoupaná, uložím ji a Miro si sedne k postýlce a začne zpívat ukolébavku. Tiše ho pozoruji a je mi jasné, že on bude ten nejlepší tatínek na světě.
Když malá usne, vrátíme se do jídelny a pustíme do večeře, co jsem nachystala.
"Je to vynikajúce." pochválí můj výtvor Miro, když ochutná.
"Jen nepřeháněj." usměji se.
"Nepreháňam, naozaj je to vynikajúce." Po večeři jdu umýt talíře a osprchovat se. Když vyjdu z koupelny jen v noční košilce a županu rozhlídnu se a všimnu si, že Miro není nikde vidět. Jdu do svého pokoje a cestou se rozhodnu zkontrolovat Denisku, jestli spinká. Potichoučku otevřu dveře do pokoje a zůstanu stát. U postýlky sedí Miro a pozoruje svou dceru. Pomalu se přiblížím a až teprve teď spatřím v jeho očích slzy.
"Miro, si v pořádku?" zašeptám. Otočí se a podívá se na mě uslzenýma očima, jsou zarudlé od pláče a plné bolesti.
"Je to celá Karolínka, že?" Zeptá se mě a trochu se usměje.
"Ano, to je." souhlasím. "Miro," řeknu a pohladím ho po tváři, "nesmíš se pořád tak trápit."
"Ja viem." řekne tiše. "Choď si ľahnúť, ja ešte niečo mám." dodá a pomalu odejde. Podívám se na malou a jdu též. Když vemu za kliku dveří od mého pokoje, uslyším klapnout vchodové dveře, Miro šel ven.
Miro
Sedím u postieľky svojej dcéry a pozerám sa na nej ako je krásna. Toľko sa podobá Karolinke. Zavriem oči a znovu ju pred sebou vidím. Jej usmievavú tvár, plné pery, jej oči. Nie, nemôžem na nej predsa stále myslieť, ona tu už nie je a ja musím žiť ďalej zamýšľam, keď v tom začujem Marianin hlas. Chvíli si rozprávame a potom ju pošlem spať. Sám si vezmem bundu a idem von. Cítim, že musím od všetkého preč a treba zase stretnem to dievča, ako len sa volá, a už viem, Brigita. Moje kroky ma opäť zavedú do toho baru, ako som bol naposledy. Zase si sadnem na barovú stoličku a rovnako ako posledne si prikážem dvojitú vodku. Po chvíli sa předemnou objavia Brigita...
















je to úžasná povídka... moc se mi líbí, jak Miro seděl u té malé :-)