
Název: Vek je iba číslo - 3. část
Autor: PUPČA
"HEJ, HALO! PROBER SE!" zatřásla se mnou moje sestrička. "CO TO BYLO?"
"CO? NIC." blekotala jsem a slzy se mi hrnuly do očí.
"JEŽIŠ, NEBUL, POJEDEME DOMU." rozhodla a její hlas zněl už o poznání mírněji.
Taxík přijel za chvíli, ale hučela, jak jsem pitomá, blbá, na svuj věk naivní a tohle mládě, který už teď o mně pravděpodobně vůbec neví, by mohl být muj syn. Bylo mi to jedno a jediný, co mě zajímalo bylo, jestli neví, jestli jsem mu nadiktovala správný telefon. Nebyla jsem si totiž vůbec jistá, co jsem mu vlastně dala v tom "rauši" za číslo. Nevěděla a tak mi nezbylo, než doufat.
Plynuly dny, pak týdny- jeden, druhý, třetí, hlídala jsem telefon, ve dne v noci, ale mlčel. Zhubla jsem 10 kg a pořád ještě doufala, že se ozve. Občas mě přepadaly myšlenky, že měla sestra přece jen pravdu, říkala jsem si: CO J SI ČEKALA, TY HUSO, VŽDYŤ JEMU PADAJÍ K NOHÁM JINÝ PRINCEZNY. Ve dne jsem se snažila nedat na sobě nic znát a po nocích bulela do polštáře a čím dál víc si uvědomovala, že ačkoli bych mu věkem opravdu mohla dělat matku, miluju ho celou svojí bytostí a nedokážu s tím nic udělat.
A pak..... jednou v noci pípla zpráva, jen pouhé tři slova: "
"CO? NIC." blekotala jsem a slzy se mi hrnuly do očí.
"JEŽIŠ, NEBUL, POJEDEME DOMU." rozhodla a její hlas zněl už o poznání mírněji.
Taxík přijel za chvíli, ale hučela, jak jsem pitomá, blbá, na svuj věk naivní a tohle mládě, který už teď o mně pravděpodobně vůbec neví, by mohl být muj syn. Bylo mi to jedno a jediný, co mě zajímalo bylo, jestli neví, jestli jsem mu nadiktovala správný telefon. Nebyla jsem si totiž vůbec jistá, co jsem mu vlastně dala v tom "rauši" za číslo. Nevěděla a tak mi nezbylo, než doufat.
Plynuly dny, pak týdny- jeden, druhý, třetí, hlídala jsem telefon, ve dne v noci, ale mlčel. Zhubla jsem 10 kg a pořád ještě doufala, že se ozve. Občas mě přepadaly myšlenky, že měla sestra přece jen pravdu, říkala jsem si: CO J SI ČEKALA, TY HUSO, VŽDYŤ JEMU PADAJÍ K NOHÁM JINÝ PRINCEZNY. Ve dne jsem se snažila nedat na sobě nic znát a po nocích bulela do polštáře a čím dál víc si uvědomovala, že ačkoli bych mu věkem opravdu mohla dělat matku, miluju ho celou svojí bytostí a nedokážu s tím nic udělat.
A pak..... jednou v noci pípla zpráva, jen pouhé tři slova: "
MYSLÍM NA TEBA......."
Chtělo se mi vznášet, křičet a řvát.........
Pak přišlo dilema, mám odepsat??? Ale co??? Proč mi píše jen tohle??? A tak jsem neodepsala. A následující tři dny toho litovala, protože se opět nic nedělo a telefon mlčel.
Když potom zazvonil a displej hlásal "M", zmohla jsem se na kraťoučké slaboučké: "ANO?"
"AHOJ, ČO ROBÍŠ?" znělo na druhém konci naprosto bezstarostně.
"NIC." odpověděla jsem.
"TAK SUPER, VEM SI NIEČO PEKNÉ NA SEBA A HOVOR, KAM PRE TEBA MÁM PRÍSŤ." nepřipustil žádný odpor.
Za chvilku už jsem s třesoucíma kolenama nasedala do jeho auta.
"AHOJ." pozdravil.
"AHOJ." nezmohla jsem se na nic jinýho.
"MOŽEM ŤA POZVAŤ NA VEČERU?" zeptal se, ale na odpoveď nečekal nastartoval a auto se rozjelo.
Mlčela jsem, všechna slova opět skončila někde v krku a já z něj byla zase uplně mimo. Soustředil se na řízení a já ho jen tak po očku pozovala a říkala si, jak je moc moc hezký.
Přijeli jsme do jakéhosi penzionu, kde evidentně nebyl poprvé, zasedli v malinké restauraci, číšník nám dal jídeláky a zeptal se, co budeme pít. Já si dala džus a Miro pivo.
PIVO? Blesklo mi hlavou. Vůbec netuším, kde jsem a on už se asi řídit nechystá. Ale víc jsem o tom nepřemýšlela. Plně mě zaměstnával pocit Mirovo blízkosti, a taky jsem měla pocit, že nespolknu ani hrášek, ale nakonec jsem si přece jen něco malého objednala. Při jídle se pomalu rozvinula i naše konverzace, i když Miro byl samosřejmě opět výmluvnější a já se jen vezla. Díval se na mě těma krásnejma očima, usmíval se a občas se letmo dotkl přes stůl mojí ruky, bylo mi hezky, i když jsem byla nervozní a pořád čekala tu jednu větu, kdy řekne- "tak jo, bylo to hezký, zavolám ti taxik", ale nic takového nepřicházelo. Miro dopil svoje další pivo a odešel na toaletu, hlavou se mi honilo milion věcí a já si přála, aby se zastavil čas. Když přišel nazpátek, nesedl si na svoje místo, jen se ke mě sklonil a já po druhé v životě slyšela nejkrásnější slova. "MOŽEM ŤA UNIESŤ?"
Zmohla jsem se jen na jediný slovíčko."KAMKOLI."
Chtělo se mi vznášet, křičet a řvát.........
Pak přišlo dilema, mám odepsat??? Ale co??? Proč mi píše jen tohle??? A tak jsem neodepsala. A následující tři dny toho litovala, protože se opět nic nedělo a telefon mlčel.
Když potom zazvonil a displej hlásal "M", zmohla jsem se na kraťoučké slaboučké: "ANO?"
"AHOJ, ČO ROBÍŠ?" znělo na druhém konci naprosto bezstarostně.
"NIC." odpověděla jsem.
"TAK SUPER, VEM SI NIEČO PEKNÉ NA SEBA A HOVOR, KAM PRE TEBA MÁM PRÍSŤ." nepřipustil žádný odpor.
Za chvilku už jsem s třesoucíma kolenama nasedala do jeho auta.
"AHOJ." pozdravil.
"AHOJ." nezmohla jsem se na nic jinýho.
"MOŽEM ŤA POZVAŤ NA VEČERU?" zeptal se, ale na odpoveď nečekal nastartoval a auto se rozjelo.
Mlčela jsem, všechna slova opět skončila někde v krku a já z něj byla zase uplně mimo. Soustředil se na řízení a já ho jen tak po očku pozovala a říkala si, jak je moc moc hezký.
Přijeli jsme do jakéhosi penzionu, kde evidentně nebyl poprvé, zasedli v malinké restauraci, číšník nám dal jídeláky a zeptal se, co budeme pít. Já si dala džus a Miro pivo.
PIVO? Blesklo mi hlavou. Vůbec netuším, kde jsem a on už se asi řídit nechystá. Ale víc jsem o tom nepřemýšlela. Plně mě zaměstnával pocit Mirovo blízkosti, a taky jsem měla pocit, že nespolknu ani hrášek, ale nakonec jsem si přece jen něco malého objednala. Při jídle se pomalu rozvinula i naše konverzace, i když Miro byl samosřejmě opět výmluvnější a já se jen vezla. Díval se na mě těma krásnejma očima, usmíval se a občas se letmo dotkl přes stůl mojí ruky, bylo mi hezky, i když jsem byla nervozní a pořád čekala tu jednu větu, kdy řekne- "tak jo, bylo to hezký, zavolám ti taxik", ale nic takového nepřicházelo. Miro dopil svoje další pivo a odešel na toaletu, hlavou se mi honilo milion věcí a já si přála, aby se zastavil čas. Když přišel nazpátek, nesedl si na svoje místo, jen se ke mě sklonil a já po druhé v životě slyšela nejkrásnější slova. "MOŽEM ŤA UNIESŤ?"
Zmohla jsem se jen na jediný slovíčko."KAMKOLI."
















Juu pekne :)