
Název: Vek je iba číslo - 1. část
Autor: PUPČA
Když jsem téměř před dvěma lety uviděla Mira v televizi v rámci superstar, byl to pro mě mlaďas s patkou do čela a já si říkala: "Ježiši, co to má ten kluk na hlavě!" A soustředila se uplně na někoho jinýho jako většina lidí z mé blízkosti. Pak ale přišel večer písniček Karla Gotta a do mě jako když střelí a už mě nikdo jiný nezajímal, začala jsem ho sledovat a postupně zjišťovala, že je krásný, užasný a nadaný, má milý usměv a nádherné oči. Moc jsem mu přála, aby celou soutěž vyhrál, ale i když se to nepovedlo, pro mě byl prostě jednička s velkým J, od té doby jsem si ho pouštěla snad denně a nemohla se ho nabažit. A pořád čekala na den, kdy hu budu moct vidět uplně na živo, ale trvalo to dlouhé měsíce než se mi muj sen splnil a já si vzala v práci volno, přemluvila ségru, abych nešla sama a vyrazila na koncert. Narváno nebylo, tak jsem měla docela slušné místo, čekala jsem jak na trní, až to začne,n emohla jsem se dočkat, až ho uvidím. Holky začaly pištět a já věděla, že jde, vyběhl na podium, podlomily se mi kolena a jak v transu jsem se otočila na ségru a pronesla větu, kterou slyším jako dnes:
"PANE BOŽE, ONO JE TO JEŠTĚ HEZČÍ NEZ V TELEVIZI!" A už jsem z nej nespustila oči, pubertální děvčata kolem mě skákaly, zpívaly, tleskaly, ale já jen tiše zírala. Když koncert skončil, sestra se jala mít k odchodu, ale já se odmítla hnout, dokud se s ním nevyfotím a tak jsem si vystála frontu mezi devčatama, kterým bych mohla dělat mámu, ale vubec mi to nevadilo, sestra to vytrpěla se mnou. Čím víc jsme se blížily, tím víc se o mě pokoušely mrákoty, najednou jsem stála proti němu a nemohla se pohnout, krásně se usmál a pokynul, ať jdu k němu, nic jsem nevnímala, jen to, že mě vzal kolem ramen a já jeho kolem pasu, byla jsem jako ve snech,s égra nás vyfotila a strčila telefon do ruky mě, že se teda, když už tam je, taky vyfotí. Ruce se mi klepaly a já nebyla schopná zmáčknout klávesu, ale nakonec jsem to zvládla. Poděkovaly jsme a šly, no šly? Já se spíš kácela a klepala rozrušrním, jak to se mnou zamávalo. Ségra to viděla a tak říká:
"HELE POJD, MÝHO ŠÉFA SYN TU MÁ BÁREČEK, DÁME SI KAFE A TY SE UKLIDNÍŠ." Tak jsme šly, do baru nás ale nechtěli pustit, prý čekají uzavřenou společnost. Zachránil nás ale sám ten šéf, který náhodou vyšel a sestru poznal.
"TAK POJĎTE, SEDNĚTE SI DOZADU A BUDETE POTICHU!" Slíbily jsme mu to a zadely do maličkého boxu, daly jsme si kafe a já se pomalu uklidňovala. Po nějakém čase společnost dorazila. Zasedli do vedlejšího většího boxu a my uslyšely slovenštinu, vytřeštily jsme na sebe oči. Byla jsem zase jak opařená. Za chvíli jsme uviděly u baru Mira s Romanem, stáli zády, ale když se otočili, aby si opět šli sednout, uviděli nás. Miro se usmál a sedl si zpátky na své místo. Roman zamířil k nám a prý co si dáme, sestra využila příležitost a objednala si koňak, já s díky poděkovala, protože alkohol nepiju. Roman se zatvářil dost znechuceně, vzal sestru za ruku a odvedl si ji k baru, za chvíli u nich stál i Miro a já litovala, že jsem si taky něco nedala. Seděla jsem a tupě zírala do svojí skleničky s kafem a připadala si jak idiot. Probralo mě až ťuknutí další sklenice o stul, stálo tam cosi nádherně barevného s deštníčkem, zvedla jsem oči a u slolu stál blonďatý andel, nádherně se usmíval a já jak ve snech slyšela nejkrásnější slova:
"NAJLEPŠIE NEALKO ČO TU MAJÚ."
















je to psané strašně krásným stylem :-) líbí se mi to, šup další :-)