
Název: Sobouj titánů - 22. část
Autor: Míša Nesvalová - rosemaid-girl
"Kamaradka je naša fanušička, hej?"
"Jasně! Ani nevíš, jak moc vás všechny obdivuje a nechtěj vědět, co dělala, když se dozvěděla, že si můj instruktor a že se mnou chodíš."
"Chcem to počuť!" usmál se Miro.
"Ale jen na vlastní nebezpečí!"
"Ok!" zasmáli jsme se.
"Áááááááááá!" zapištěla jsem na ukázku. "A skákala po posteli, že ji s tebou musím seznámit a že ti musím říct, jak tě obdivuje atd., takže jsem to vlastně splnila." řekla jsem se stejným nadšením jako Paťa.
"Tak to je super, som rád, že naša spoločnost vyvoláva aj takéto reakcie." zakřenil se.
"Myslím, že tuhle reakci by jsi nechtěl slyšet znova, ještě teď mě bolí uši, když si na to vzpomenu."
"Ale, ale... zlatko moje." vzal moji hlavu do dlaní a pohladil mě palci po vlasech. Jeho ruce byly tak jemné a krásně hřály.
"No dobře, nebylo to až tak hrozné, na tom vašem koncertu to bylo horší."
"Tak tomu by som aj veril." zase se usmál.
"Víš co by mě hrozně zajímalo?"
"Nie, čo?" zeptal se překvapeně.
"Jestli někdy někdo viděl Šmajdu, když se neusmívá. Já si to totiž nedokážu představit." Přes řasy jsem se na něj podívala a zamrkala.
"Tak to si neviem predstavit ani ja." stále se usmíval. To mi jako odpověď stačilo. Otevřela jsem dveře a už jsem chtěla vystoupit, ale Miro mě chytil za zápěstí a přitáhl mě zpět na sedadlo. Přiblížil se ke mně a začal mě líbat. Za chvíli někdo zaklepal na okýnko a my jsme leknutím naskočili. Miro se zatvářil zmučeně a otevřel okýnko.
"Čo potrebuješ, Mirko?" řekl pomalu a falešně se na něj usmál.
"Len som ti chcel povedať, že už by sme mali isť, lebo o chvílu bude šesť hodin."
"Vďaka za informaciu a teraz nám eště chvílu nechaj, hej?" Mirko kývl hlavou a couvl. Miro zase zatáhl okno a chtěl se ke mně znovu přitisknout, ale zadržela jsem ho.
"Miro, už by jste měli jet! Ať na vás Martinka zbytečně nečeká! A nezapoměň mi zavolat jak dojedeš a jak budeš vědět něco o tom koncertu!" vlepila jsem mu pusu na líčko a vystoupila.
"Jasne, nemaj strach! Tak sa tu maj a nezlob!" vyplázl na mě jazyk.
"Já jsem ta nejhodnější holka na světě!" mrkla jsem na něj a zasmála jsem se sama sobě, že jsem to vůbec vypustila z pusy.
"Ja viem." poslal mi pusu, chytla jsem ji a dala si ji k srdci. Ustoupila jsem dál odauta, aby do něj mohl nastoupit Mirko. Dozadu nasedl Tomi a mohli vyrazit. Jaro si stoupl vedle mě a společně jsme jim mávali, když odjížděli. Jakmile sjeli z kopce, chytla jsem Jara kolem krku a vášnivě ho líbala. Ta hodina, co jsme nebyli spolu, se mi zdála jako věčnost, ale stejně jsem si pořád nebyla jistá, kterého z nich si nám vybrat. Když jsem se od něj odtrhla, dostala jsem super nápad, jak přidat další věc do seznamu. Ucouvla jsem a schválně zakopla a upadla. Zavřela jsem oči a čekala, co Jaro udělá. V momentě jsem ucítila jeho paže, když mě zvedal ze země. Přitiskl si mě k hrudi a snažil se se mnou komunikovat.
"Miška! Miška, preber sa. Čo sa stalo? Miška?" jeho hlas byl vyděšený, a tak jsem radši otevřela oči. Podívala jsem se mu do očí a viděla jsem, že je vylekaný.
"Jsem v pohodě, jenom jsem zakopla." ujišťovala jsem ho. Očividně se mu ulevilo, když jsem na něj promluvila.
"Ty si ma vylakala zlatko! Toto mi už nerob!" chtělo se mi strašně smát, protože kdyby věděl, proč jsem do udělala, asi bych už neměla problém si mezi nimi vybrat. Zbyl by jenom jeden. Ale musela jsem se ovládnout, můžu mu to říct až někdy jindy.
"Fakt jsem v pořádku, neboj." vřele jsem se na něj usmála. Pořád mě svíral v náručí. Bylo to tak příjemné, že jsem si přála, aby mě nikdy nepustil.
"To som vela rád." dal mi pusu na čelo a loktem otevřel dveře. Když jsme vešli, zase je zavřel a odnesl mě až nahoru do mého pokoje. Celou cestu jsem měla hlavu položenou na jeho hrudi a slyšela jsem, jak mu tluče srdce. Jemně mě položil na postel a lehl si vedle mě. Tiše jsme vedle sebe leželi, Jari si hrál s mými vlasy (protože mi pořád padaly do očí) a já jsem ho hladila po tváři. I když nikdo z nás nemluvil, nebylo to trapné ticho, prostě jsme si jen vychutnávali přítomnost toho druhého. Byla jsem ráda, že pochopil, že Mira nechci a nebudu podvádět. Leželi jsme takto asi půl hodiny, ale potom mi začalo být horko a uvědomila jsem si, že na sobě mám pořád bundu a boty a Jaro to samé.
"Ehm Jari?" věděla jsem, že jsem tímto pokazila tuhle atmosféru, ale ležet v botech v posteli? Copak jsme v Americe?
"Ano Miška?" přívětivě se usmál.
"Víš, že máme na sobě pořád bundy a boty?" překvapeně na mě vyvalil oči a rychle slezl z postele. Setřepal sníh z peřiny, ale stejně to moc nepomohlo, byla řádně mokrá. "No, co se dá dělat, ještě, že je tady tolik postelí." usmála jsem se na něj a vyzula jsem si boty.
"To je naše šťastie." oplatil mi úsměv. Vzal do rukou naše boty a šel se mnou dolů. Sundali jsme si bundy a dali si je na věšáky. Když jsme chtěli jít nahoru, začal mi v kuchyni zvonit mobil.
"Jen se podívám, jestli to není něco důležitýho." oznámila jsem Jarovi a šla jsem si pro mobil. Jen kývl a šel za mnou. Volalo mi neznámé číslo, ale zvedla jsem to.
"Ano?"
"Miška, si to ty?" poznala jsem po hlase Tomiho, jeho hlas byl ale roztřesený.
"Jo, jsem to já, ahoj Tomi, co se děje?"
"No vieš... my sme sa zrazili s akýmsi autom ,ono sa vyrútilo zo zákruty a Miro nemal šancu ho videt a teraz s ním ideme do nemocnice." Musela jsem si sednout, nebyla jsem schopná promluvit a tak jsem dala mobil Jarovi.
"Tomi? Čo sa stalo? Miška je totálně v šoku! Čo sa preboha stalo?" panikařil Jaro, Tomi mu asi všechno znovu řekl, protože odpověděl: "A do akej nemocnice idete?" "O,k tak o chvílu sme tam! Zatial čau." zaklapl mobil a podal mi ho. Já jsem pořád bezmocně seděla na židli a nebyla jsem schopná vnímat ani Jara.
"Zajdem pre auto a pojedeme do nemocnice, hej?" Pořád jsem nepřítomně koukala, ale kývla jsem. Potom už jsem slyšela jenom bouchnutí dveří. Pořád dokola jsem si opakovala, že to není možný, že je to jenom zlý sen, ze kterého se ráno probudím, ale bohužel to byla pravda.
















Doufám, že Miro bude v pořádku!