
Název: Souboj titánů - 19. část
Autor: Míša Nesvalová - rosemaid-girl
"Ďakujem za upozornenie, pri dalšiom stretnuti si na to dám pozor!" řekl a rozjel se za mnou. Za pár vteřin už jsme byli oba dole u lanovky. Nasedli jsme co nejblíž k sobě, jak jen to šlo a skoro celou cestu jsme se líbali. Jaro tady asi jezdil často, protože věděl přesně kdy se ode mě má odtrhnout, aby zdvihnul zábranu a my mohli v klidu vystoupit. Sjeli jsme malý kopeček a vyzuli jsme si lyže. Ruku v ruce jsem následovala Jara, jak jde ke svému domovu. Nebydlel moc daleko, ale to se dalo čekat, když to od nás a zpátky stihl za 10 minut. Bydlel taky v takové chatě jako my. Aspoň z venku se to tak zdálo, ale když jsme vešli dovnitř, nemohla jsem to ani slovy vyjádřit. Všechno bylo tak nablízkané a upravené, že se mi nechtělo věřit, že jsem v chatě rockera. Samozřejmě, že Miro měl doma taky uklizeno, ale tohle se s tím absolutně nedá srovnávat. Celá chata byla moderně zařízená. Většinou do černé a bílé, ale to je stejně nejhezčí kombinace. Chodila jsem od jedné místnosti ke druhé a pokaždé jsem dokázala říct pouze jedno slovo: "WOW!" Nic jiného by asi nevystihlo tu krásu. Když jsme došli až k poslednímu pokoji naší prohlídky, zastavili jsme se.
"Tak toto je moja izba." řekl hrdě, ale ještě neotevřel dveře. "Radši sa ma drž, keby si náhodou dostala infarkt." Chytla jsem ho za ruku a on otevřel dveře. Ta krása se nedala vyjádřit jinak, než: "O můj bože!!" Postel byla velká, kulatá a až na druhý pohled jsem si všimla, že je to vlastně obrovský buben. A skoro všude, kam jsem se podívala, byl motiv bubnů. Poličky byly poloviny bubnu, skleněný stůl podepíraly čineli. Na stěně byla tapeta, na které nějaký metalista mlátí do bubnů tak, že jim protrhl blány. Jaro se jen usmíval a byl očividně rád, že se mi tady líbí. Tipovala jsem, že tady stejně strávím nejvíc času, když budu s ním v téhle úžasné chatě.
"Je to fakt krása! Já chci taky takový pokoj!" z legrace jsem natahovala, jako by se mi chtělo brečet.
"Pokial budeš chcieť, tak ju možeš považovať za svoju, keď tu budeme." stále se usmíval.
"Fakt?" skočila jsem mu kolem krku. "Ty jsi nejlepší!" vlepila jsem mu pusu.
"To hej? Tak se konečně niekto na svete našiel." zazubil se.
"Jen si moc nemysli! Každý má nějaké chyby, i když je pravda, že u tebe jsem zatím žádnou nenašla." zamyslela jsem se, jestli někdy vůbec udělal něco špatně, ale na nic jsem nemohla přijít. Taky se s ním znám asi 5 dní. "A sakra!"
"Čo sa deje?"
"Jenom jsem si vzpomněla, že jsem zase nezavolala kámošce a to jsem jí slíbila, že jí budu volat každý den." chtěla jsem si vyndat mobil z kapsy, abych jí mohla zavolat, ale Jaro mi ho hned zabavil.
"Predsa nechceš náš spoločný čas premrhať volaním s kamaratkou?"
"To asi ne." provinile jsem se usmála.
"Asi?" vyvalil na mě oči.
"No tak určitě! ne, nechci promrhat náš společný čas voláním s kamarádkou, stačí?" odpovědi už jsem se nedočkala, protože se přitiskl k mým rtům. Spadli jsme na postel a oba jsme se tomu zasmáli.
"Jestli to takhle budeš dělat pokaždé, tak ta postel moc dlouho nevydrží!"
"Teraz je predsa tvoja a len ty rozhoduješ o jej osudě." odpověděl a líbal mě na krku. Bylo to příjemné, ale zase mě to lechtalo.
"To je pravda, takže nebude vadit, když se rozbije?" šibalsky jsem se na něj usmála a zvedla jsem obočí.
"Tak to v žiadnom prípadě! Moju postel nie!" začal hysterčit.
"Uklidni se," políbila jsem ho, "to by byla věčná škoda, taková nádherná postel!" zašeptala jsem mu a jemně ho kousla do lalůčku. Trochu se zachvěl.
"To som velmi rád, nechcel by som vyhodit vzpomienky len tak z okna."
"Jaké vzpomínky?" zeptala jsem se překvapeně.
"Na dnešné popoludnie." řekl svůdně a zase mě políbil na krku.
"Jari?" jenom zamručel a dál mě líbal a hladil. "Nejsem si jistá, že bych chtěla zajít tak daleko!" V tomto okamžiku se zarazil a jakoby zkameněl. Ale po chvíli se na mě podíval s nechápavým výrazem.
"Naozaj?" začal se mi dobývat pod tričko, ale zarazila jsem ho.
"Promiň, ale zatím jsem ještě pořád oficiálně s Mirem a tohle mu nemůžu udělat."
"Hm, čo sa dá robit!" povzdechl si. "Já si na teba počkám! To sa neboj!" smál se a posadil se na postel.
"Děkuju moc." dala jsem mu pusu na líčko. "Jsi zlato."
"Veď ja viem." zakřenil se.
"Aby ses nepřecenil... Neměli bysme už jít? Kolik je?"
"Tričtvrte na štyri, no mali bysme isť."
"Ale když mně se nechce odcházet z tak nádherné chaty a ještě krásnějšího pokoje." řekla jsem smutně a udělala na něj psí oči.
"To ma tiež nie, ale čo by si Miro myslel? Ty by si mu to asi tažko vysvetlila, čo?"
"Máš pravdu! Jdeme!" natáhla jsem k němu ruce a on mě zvedl z postele.
















už mě ta frajerka začíná štvát... nechápu, jak to může Mirovi dělat! :-(