close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Škola a jiná neštěstí - 1. část

21. října 2011 v 14:59 |  Fan fiction




Název: Škola a jiná neštěstí - 1. část

Autor: Vlasta1998




Tak dneska ho zase uvidím, mou lásku. Probíhá mi hlavou, když vystupuju z vlaku a zamířím do parčíku. Jo, těším se na svou lásku, jako každá sedmnáctiletá holka, která někoho miluje. Mé jméno je Eva Kořínková a bydlím v Brně. Kluk mých snů: Petr, bydlí taky v Brně, ale v jiné části. Chodíme spolu asi rok a půl a máme se moc rádi. Chodíme spolu na stejnou školu do stejné třídy, ale spojila nás naše láska ke zvířatům a potkali jsme se na na soutěži, kde jsme se on se svou fenkou Peggy a já se svým psem Siriusem snažili získat vítězství.

Vím jistě, že tady bude, vždycky tady je, ve stejný čas i se svou fenkou Peggy. Už ji vidím, prohání se spadaným listím a skvěle se baví. Petr tam však nikde není. Jen co mě Peggy zbystřila, rozběhla se k mně.
"Ahoj." Podrbala sem ji za uchem a poslala ji pryč. Pomalu jsem šla na naše místo, to jsem ale netušila, jaké mě za rohem čeká překvapení.
"Petře?" zalapala jsem po dechu. Na lavičce seděl Petr, můj Petr s nějakou blondýnou a cicmali se spolu. "Je konec!" vykřikla jsem, z posledních sil jsem se otočila a utekla pryč.

Petr se za mnou nepokusil běžet, nezavolal, nenapsal, ani se neomluvil, nenapsal vysvětlení, vůbec mu nevadilo, že se kvůli němu trápím. Ve svém trápení jsem si našla práci, bydlení i školu daleko, v hlavním městě Slovenska, v Bratislavě.
"Stěhuju se." Oznámila jsem našim.
"Dobře, ve svém věku by ses konečně mohla postavit na vlastní nohy." nezajímali se naší. Ani mě to moc nepřekvapilo, naši mě nikdy neměli moc rádi, všechnu lásku věnovali mé o dva roky mladší sestře Emě a ta toho velmi bravurně využívala, to bylo pořád Emička tohle a Emička toto, už mi z toho hrabalo.

"Ty se stěhuješ?" přišla do mého pokoje Ema s úsměvem.
"Jo, seš ráda?" zeptala jsem se a poskládala poslední věci do tašky.
"Jo, můžu si vzít tvůj pokoj?" zeptala se a posadila se na postel.
"Ne!" okamžitě jsem zavrhla její plán a poslední tašku jsem odnesla k dalším třem.
"No tak ne no." Odešla s nosem nahoru. Vzala jsem tašky a odnesla je do auta, kterým mě otec odvážel. Potom jsem se vrátila, sbalila jsem Siriuse a naposledy se rozhlédla po pokoji. Ještě jsem se musela rozloučit s matkou a se sestrou (mohla se alespoň trochu tvářit, že jí vadí, že odjíždím) a nasedla do auta. Úmornou cestu jsem skoro celou prospala, naštěstí, jelikož se mnou otec nemluvil (nechápu proč), ale dojeli jsme. Otec mi vynesl tašky do bytu a potom bez rozloučení odjel. Mohl se alespoň rozloučit, pomyslela jsem si a vyšla nahoru . Z předsíně, která byla vymalovaná příjemně béžovou barvou, jsem vešla do kuchyně sladěné do černé a zelené barvy. Dveřmi jsem prošla do obývacího pokoje, který byl vymalován vínově červenou barvou, s černou sedací soupravou, na protější stěně byla televize. Z obýváku jsem přešla do ložnice. Krásná velká postel a dvě velké šatní skříně, to bylo to, čeho jsem si všimla na první pohled. To, čeho si na první pohled všiml Sírius, byl plyšový koberec, ze kterého si okamžitě udělal pelech.
"Ty seš číslo, Siriusi." Usmála jsem se a začala si vykládávat tašky do skříní. Asi po hodině se mé pozornosti začal dožadovat Sirius. Ze skříně jsem vyhodila černé kalhoty a tričko s krátkým rukávem. "Jo už jdu!" zavolala jsem ke dveřím, když sem opět uslyšela Siriuse, přeběhla jsem ke dveřím, obula se, vzala si vodítko, klíče a vyšla z domu. Nevěděla jsem kam mám jít, tak jsem šla tak nějak, no prostě nějak a asi po deseti minutách jsme narazili na menší parčík. Sedl jsm si na lavičku a pozorovala, jak si Sirius prozkoumává okolí.
"To je krásny psík." Ozvala se slečna, co procházela kolem. "Ako sa volá?" otočila se na mě.
"On? Sirius." Usmála jsem se.
"Já som Markéta, Markéta Žigová." Podala mi ruku.
"Eva Kořínková." Představila jsem se i já
"Ty si z Česka?" vyzvídala
"Jo, přestěhovala jsem se sem dneska."
"Aha, ja budem musieť ísť, ale určite sa ešte niekedy uvidíme." Usmála se a odešla. Jenom jsem přikývla, po chvíli se zvedla a taky odešla domů. Do misky jsem nasypala granule, do kterých se Sirius s chutí pustil. Sama jsem si namazala rohlík marmeládou, se kterým jsem se odebrala k televizi. Tam jsem zjistila, jak mám chytrého psa, jelikož si po asi pěti minutách, co se nemohl uvelebit, dotáhl předložku z ložnice, na které spokojeně usnul.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

...Miro Šmajda?

Ano!!!
Ne...

Komentáře

1 XoXo Graphic XoXo Graphic | Web | 21. října 2011 v 15:13 | Reagovat

začíná to nádherně :-)

2 Miss MuciceQ Miss MuciceQ | Web | 21. října 2011 v 15:24 | Reagovat

super:•)

3 Miška Miška | Web | 21. října 2011 v 19:01 | Reagovat

Uzasný zacatek :)

4 Vendy Vendy | 25. října 2011 v 13:57 | Reagovat

Krásná povídka :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Optimalizované pro Mozillu Firefox | Official www.mirosmajda.com | © miro-smajda-daily.blog.cz 2009-2017