
Název: Let's dance - 16. část
Autor: Teriga
Očima hypnotizuji těhotenský test, který jsem si ještě stihla koupit v lékárně, než ji zavřeli a nemůžu uvěřit tomu, co vidím.
" Máš výsledok?" zaklepe Miro na dveře koupelny.
Pozvu ho dál a když za sebou zavře, oznámím mu.
" Test je pozitivní. Jsem těhotná."
" Tak to je úžasná správa, láska!" vykřikne Miro radostí, ale, když mě chce obejmout, všimne si mé skleslosti a pláče.
" Miláčik, čo sa deje?" ptá se mě zaraženě.
" Já to dítě nemůžu mít, Miro." pohlédnu na něj zoufale.
" A prečo nie?" nechápe mě.
" Ty to nechápeš? Je mi šestnáct. Naši mě buď vydědí nebo pošlou na potrat, až to zjistí. A pak: Nemyslím si, že se v šestnácti odvedu postarat o dítě, když jsem sama ještě dítě."
" Ale ja nedovolím, aby si zabila naše dieťa!" rozčílí se.
" Ještě před chvílí jsi pochyboval o jeho existenci!" připomenu mu. " A teď, když je pravda, že nějaké je, tak si myslíš, že máš právo o něm rozhodovat? Je to moje dítě a já o něm rozhoduji!" vyjedu si na něj.
" Hovoríš, ako malá! Moje dieťa! To si sa ako priviedla do iného stavu sama, alebo čo?"
Protože na to nic neříkám, pokračuje dál.
" Poviem ti, ako to urobíme. Počkáme dva roky, až budeš plnoletá a potom sa vezmeme."
Zavrtím hlavou.
" Já si tě nevezmu!"
" Potom rob, ako myslíš." odpoví Miro naštvaně, vezme si klíče a chystá se odejít.
" Počkej, kam jdeš?" zeptám se ho, ale on už mi neodpoví.
Je pryč a já už v jeho bytě také dlouho nezůstávám. Odejdu domů, kde si vlezu do postele a utěšuji se tím, že se ten test mohl splést a nakonec je všechno jinak a já těhotná nejsem. Druhý den na gynekologii, kam si zajdu hned před začátkem vyučování však zjistím, že se o žádný planý poplach nejednalo. Dítě skutečně čekám a je jen a jen na mně, jestli si ho nechám nebo ne. Ráda bych se sešla s Mirem a celé to s ním ještě jednou, v klidu probrala. Bohužel, není nikde k nalezení. Telefony mi nebere, na zprávy mi neodpovídá a ve své taneční škole také není. Nikdo o něm nic neví. Tak, kde tedy je?
Večer se rozhodnu oznámit tu novinu našim, kteří sedí u televize.
" Mami, tati, musím vám něco říct." začnu opatrně, jako kdybych šlapala na tenký led.
Zvednou hlavu od obrazovky a pobídnou mě, ať jim tedy povím, co mám na srdci.
" Já...já jsem těhotná." dostanu ze sebe.
Naši na mě chvíli hledí nechápavě, potom promluví máma.
" Ty jsi těhotná?" zeptá se mě v šoku.
" Ty s někým chodíš?" ptá se mě táta.
Mlčky přikývnu.
" Jak dlouho už to víš?" ptá se máma.
" Ode dneška." odpovím.
" A co s tím hodláš dělat? Musíš jít na potrat! Takovou ostudu by jsme nepřežili!" běsní.
Tátu však zajímá jiná věc.
" S kým to dítě vůbec máš?"
" S jedním klukem." snažím se z toho vykroutit.
" To nám taky došlo, že ne s koloběžkou!" okřikne mě.
Nadechnu se, než mu odpovím: " S Mirem."
" Šárko, proboha, vždyť je to kluk tvé sestřenice!" zhrozí se táta.
" Byl." opravím ho. " Rozešli se spolu."
" Ty jsi jí ho přebrala?" ptá se máma šokovaně.
Jen zavrtím hlavou. Potom máma vstane, dojde až ke mně a řekne.
" Teď mě dobře poslouchej, Šárko. Buď si to dítě necháš vzít, já ti zařídím doktora, neboj se, nebo okamžitě půjdeš z domu!"
" Obávám se, že nic jiného, než potrat mi opravdu nezbývá." odpovím se slzami v očích.
" Počkej, chceš říct, že Miro to dítě nechce?" nerozumí tomu táta.
" Chce. A dokonce říkal, že si mě vezme. Jenže já nechci."
" Co nechceš?" nechápu naši.
" Vdávat se tak mladá a mít dítě." odpovím a jdu do svého pokoje.
Později ke mně přijde máma, aby mi oznámila, že se jde s tátou projít. Jen, co odejdou, zazvoní někdo u dveří. Miro.
" Kdes byl?" zeptám se ho místo pozdravu.
" Nepozveš ma ďalej?" žadoní a tak ho tedy pozvu dovnitř.
" Odpověz mi! Kdes byl?" naléhám na něj.
" U Romany." odpoví mi a ve mně zahlodá divné tušení.
" Co jsi tam dělal?"
" Zašiel som si pre radu. A ona ma utešovala."
" Utěšovala?" nevěřím tomu, co mi říká. " Řekni mi, Miro, spal si s ní?"
" Čo? No jasne, veď som ti predsa hovoril, že ..."
" Ne." přeruším ho. " Já se tě neptám, jestli si s ní spal v době, kdy jste spolu chodili. Já se tě ptám, jestli si s ní spal teď."
Miro chvíli mlčí a potom přikývne. Jsem z toho v šoku, neschopná slov. Oči se mi znovu zalijí slzami.
" Musím tě požádat, abys odtud okamžitě odešel." otevřu dveře a ukážu mu na ně.
" Šárka, prosím ..."
" Odejdi!" vykřiknu v slzách a on skutečně odchází.
Ztěžka usednu na botník a moje bolest je ještě větší, když si pomyslím, že člověk, jehož dítě nosím pod srdcem mě právě nejvíce zranil.
" Máš výsledok?" zaklepe Miro na dveře koupelny.
Pozvu ho dál a když za sebou zavře, oznámím mu.
" Test je pozitivní. Jsem těhotná."
" Tak to je úžasná správa, láska!" vykřikne Miro radostí, ale, když mě chce obejmout, všimne si mé skleslosti a pláče.
" Miláčik, čo sa deje?" ptá se mě zaraženě.
" Já to dítě nemůžu mít, Miro." pohlédnu na něj zoufale.
" A prečo nie?" nechápe mě.
" Ty to nechápeš? Je mi šestnáct. Naši mě buď vydědí nebo pošlou na potrat, až to zjistí. A pak: Nemyslím si, že se v šestnácti odvedu postarat o dítě, když jsem sama ještě dítě."
" Ale ja nedovolím, aby si zabila naše dieťa!" rozčílí se.
" Ještě před chvílí jsi pochyboval o jeho existenci!" připomenu mu. " A teď, když je pravda, že nějaké je, tak si myslíš, že máš právo o něm rozhodovat? Je to moje dítě a já o něm rozhoduji!" vyjedu si na něj.
" Hovoríš, ako malá! Moje dieťa! To si sa ako priviedla do iného stavu sama, alebo čo?"
Protože na to nic neříkám, pokračuje dál.
" Poviem ti, ako to urobíme. Počkáme dva roky, až budeš plnoletá a potom sa vezmeme."
Zavrtím hlavou.
" Já si tě nevezmu!"
" Potom rob, ako myslíš." odpoví Miro naštvaně, vezme si klíče a chystá se odejít.
" Počkej, kam jdeš?" zeptám se ho, ale on už mi neodpoví.
Je pryč a já už v jeho bytě také dlouho nezůstávám. Odejdu domů, kde si vlezu do postele a utěšuji se tím, že se ten test mohl splést a nakonec je všechno jinak a já těhotná nejsem. Druhý den na gynekologii, kam si zajdu hned před začátkem vyučování však zjistím, že se o žádný planý poplach nejednalo. Dítě skutečně čekám a je jen a jen na mně, jestli si ho nechám nebo ne. Ráda bych se sešla s Mirem a celé to s ním ještě jednou, v klidu probrala. Bohužel, není nikde k nalezení. Telefony mi nebere, na zprávy mi neodpovídá a ve své taneční škole také není. Nikdo o něm nic neví. Tak, kde tedy je?
Večer se rozhodnu oznámit tu novinu našim, kteří sedí u televize.
" Mami, tati, musím vám něco říct." začnu opatrně, jako kdybych šlapala na tenký led.
Zvednou hlavu od obrazovky a pobídnou mě, ať jim tedy povím, co mám na srdci.
" Já...já jsem těhotná." dostanu ze sebe.
Naši na mě chvíli hledí nechápavě, potom promluví máma.
" Ty jsi těhotná?" zeptá se mě v šoku.
" Ty s někým chodíš?" ptá se mě táta.
Mlčky přikývnu.
" Jak dlouho už to víš?" ptá se máma.
" Ode dneška." odpovím.
" A co s tím hodláš dělat? Musíš jít na potrat! Takovou ostudu by jsme nepřežili!" běsní.
Tátu však zajímá jiná věc.
" S kým to dítě vůbec máš?"
" S jedním klukem." snažím se z toho vykroutit.
" To nám taky došlo, že ne s koloběžkou!" okřikne mě.
Nadechnu se, než mu odpovím: " S Mirem."
" Šárko, proboha, vždyť je to kluk tvé sestřenice!" zhrozí se táta.
" Byl." opravím ho. " Rozešli se spolu."
" Ty jsi jí ho přebrala?" ptá se máma šokovaně.
Jen zavrtím hlavou. Potom máma vstane, dojde až ke mně a řekne.
" Teď mě dobře poslouchej, Šárko. Buď si to dítě necháš vzít, já ti zařídím doktora, neboj se, nebo okamžitě půjdeš z domu!"
" Obávám se, že nic jiného, než potrat mi opravdu nezbývá." odpovím se slzami v očích.
" Počkej, chceš říct, že Miro to dítě nechce?" nerozumí tomu táta.
" Chce. A dokonce říkal, že si mě vezme. Jenže já nechci."
" Co nechceš?" nechápu naši.
" Vdávat se tak mladá a mít dítě." odpovím a jdu do svého pokoje.
Později ke mně přijde máma, aby mi oznámila, že se jde s tátou projít. Jen, co odejdou, zazvoní někdo u dveří. Miro.
" Kdes byl?" zeptám se ho místo pozdravu.
" Nepozveš ma ďalej?" žadoní a tak ho tedy pozvu dovnitř.
" Odpověz mi! Kdes byl?" naléhám na něj.
" U Romany." odpoví mi a ve mně zahlodá divné tušení.
" Co jsi tam dělal?"
" Zašiel som si pre radu. A ona ma utešovala."
" Utěšovala?" nevěřím tomu, co mi říká. " Řekni mi, Miro, spal si s ní?"
" Čo? No jasne, veď som ti predsa hovoril, že ..."
" Ne." přeruším ho. " Já se tě neptám, jestli si s ní spal v době, kdy jste spolu chodili. Já se tě ptám, jestli si s ní spal teď."
Miro chvíli mlčí a potom přikývne. Jsem z toho v šoku, neschopná slov. Oči se mi znovu zalijí slzami.
" Musím tě požádat, abys odtud okamžitě odešel." otevřu dveře a ukážu mu na ně.
" Šárka, prosím ..."
" Odejdi!" vykřiknu v slzách a on skutečně odchází.
Ztěžka usednu na botník a moje bolest je ještě větší, když si pomyslím, že člověk, jehož dítě nosím pod srdcem mě právě nejvíce zranil.
















Hezký blog, zajdeš prosím na můj blog a něco okomentuješ? díky