
Název: Let's dance - 12. část
Autor: Teriga
Doma na mě po návratu od Mira nikdo nečeká. Na stole najdu vzkaz od rodičů, že jeli nakupovat a že se mám pořádně najíst.
" Dobře." odpovím někomu neviditelnému a naložím si na talíř pořádnou porci koprovky s pěti knedlíky.
U jídla se mi vybaví příběh Simony a já stále nemůžu pochopit, proč mi ho Miro vlastně vyprávěl. Asi mě varoval. Ale před čím? Copak mně něco takového hrozí? Vždyť já nikdy nebudu umět tančit na takové úrovni, aby mě mohla oslovit nějaká agentura. I když se zlepšuji, tak dobrá zase nejsem. A postavu mám pěknou, jsem holka kyprých tvarů, nikdy jsem neměla sklony k sebepoškozování ani k tomu, abych si uhnala anorexii nebo bulimii. Naberu na lžíci omáčku a ohrnu nos nad všemi vychrtlinami, co na světě žijí.
" Kačeny. Neznají požitek z jídla."
Spolykám poslední sousto a pohladím si bříško, jak to mají ve zvyku těhotné ženy. Teď bych se měla jít vyzvracet? No, tak to ani omylem. Vypadat jako troska a nechat si nakukat nějaké bláboly, k tomu bych se nikdy nesnížila. Proto tedy nevím, jak to mohla udělat Simona. Dát na hloupé řeči holek, které ji ani pořádně neznaly a odsoudily ji až k smrti. Aspoň myslím, že zemřela na jednu z těchto zákeřných nemocí. Proč to ale nestopla v čas? Když už nebrala ohledy na nikoho ze svého okolí, ani na sebe, tak mohla myslet aspoň na chudáka Mira. Zřejmě ho moc nemilovala a byla sobecká. Když jsem si totiž první den s Mirem povídala u něj v šatně, řekl mi tohle:
" Človek, ktorý nemiluje sám seba takého, akým naozaj je, nemôže úprimne milovať ľudí okolo seba."
Simona mu musela hodně ublížit. Ale já to neudělám. Nikdy. Nechci mu ublížit, protože ho mám ráda. Protože ho miluji. Opláchnu po sobě použité nádobí a dojdu se osprchovat. Smýt ze sebe Mirovy doteky a zaschlou krev. Pak se nahá postavím před velké zrcadlo a dospěji k názoru, že bych musela být opravdu magor, kdybych začala drasticky hubnout. Schválně zapnu počítač a zadám do vyhledavače příznaky anorexie a bulimie. Jak nechutné! Některá děvčata se dokonce neštítí zapíjet vatu pomerančovou šťávou. Všechny vypadají jako chodící kostry a bledé jako smrt. Začtu se do příběhu sedmnáctileté Edity, která v patnácti na anorexii málem zemřela. Důvod, proč každé jídlo, které pozřela běžela okamžitě vyzvracet spočíval v tom, že jí její kluk řekl, že je moc tlustá a že nebude chodit s koulí. Edita tomu uvěřila a začala držet přísné diety a naivně doufala, že si svého kluka udrží, když se jí podaří zhubnout. Nepodařilo se. Kluk si našel jinou a Edita málem zemřela. Když se podívám na její fotografii, zjistím, že k hubnutí neměla vůbec žádný důvod. Ten kluk jí tedy sprostě lhal do očí.
" Nemám rád klamné hranie na niečo, čím nie som." řekl mi Miro.
Když nad tím tak přemýšlím, dospěji k názoru, že jsem lhářka největší. Lžu Romaně, našim, co se vrátí, že jsem byla u ní, i své učitelce z baletu jsem se neobtěžovala říct, že s baletem končím. Po víkendu ji shodou náhod potkám. Ostře se mě zeptá, jak to, že jsem nechala baletu a nic jsem jí neřekla.
Sklopím zahanbeně oči. Co jí na to mám říci?
" Dobře." odpovím někomu neviditelnému a naložím si na talíř pořádnou porci koprovky s pěti knedlíky.
U jídla se mi vybaví příběh Simony a já stále nemůžu pochopit, proč mi ho Miro vlastně vyprávěl. Asi mě varoval. Ale před čím? Copak mně něco takového hrozí? Vždyť já nikdy nebudu umět tančit na takové úrovni, aby mě mohla oslovit nějaká agentura. I když se zlepšuji, tak dobrá zase nejsem. A postavu mám pěknou, jsem holka kyprých tvarů, nikdy jsem neměla sklony k sebepoškozování ani k tomu, abych si uhnala anorexii nebo bulimii. Naberu na lžíci omáčku a ohrnu nos nad všemi vychrtlinami, co na světě žijí.
" Kačeny. Neznají požitek z jídla."
Spolykám poslední sousto a pohladím si bříško, jak to mají ve zvyku těhotné ženy. Teď bych se měla jít vyzvracet? No, tak to ani omylem. Vypadat jako troska a nechat si nakukat nějaké bláboly, k tomu bych se nikdy nesnížila. Proto tedy nevím, jak to mohla udělat Simona. Dát na hloupé řeči holek, které ji ani pořádně neznaly a odsoudily ji až k smrti. Aspoň myslím, že zemřela na jednu z těchto zákeřných nemocí. Proč to ale nestopla v čas? Když už nebrala ohledy na nikoho ze svého okolí, ani na sebe, tak mohla myslet aspoň na chudáka Mira. Zřejmě ho moc nemilovala a byla sobecká. Když jsem si totiž první den s Mirem povídala u něj v šatně, řekl mi tohle:
" Človek, ktorý nemiluje sám seba takého, akým naozaj je, nemôže úprimne milovať ľudí okolo seba."
Simona mu musela hodně ublížit. Ale já to neudělám. Nikdy. Nechci mu ublížit, protože ho mám ráda. Protože ho miluji. Opláchnu po sobě použité nádobí a dojdu se osprchovat. Smýt ze sebe Mirovy doteky a zaschlou krev. Pak se nahá postavím před velké zrcadlo a dospěji k názoru, že bych musela být opravdu magor, kdybych začala drasticky hubnout. Schválně zapnu počítač a zadám do vyhledavače příznaky anorexie a bulimie. Jak nechutné! Některá děvčata se dokonce neštítí zapíjet vatu pomerančovou šťávou. Všechny vypadají jako chodící kostry a bledé jako smrt. Začtu se do příběhu sedmnáctileté Edity, která v patnácti na anorexii málem zemřela. Důvod, proč každé jídlo, které pozřela běžela okamžitě vyzvracet spočíval v tom, že jí její kluk řekl, že je moc tlustá a že nebude chodit s koulí. Edita tomu uvěřila a začala držet přísné diety a naivně doufala, že si svého kluka udrží, když se jí podaří zhubnout. Nepodařilo se. Kluk si našel jinou a Edita málem zemřela. Když se podívám na její fotografii, zjistím, že k hubnutí neměla vůbec žádný důvod. Ten kluk jí tedy sprostě lhal do očí.
" Nemám rád klamné hranie na niečo, čím nie som." řekl mi Miro.
Když nad tím tak přemýšlím, dospěji k názoru, že jsem lhářka největší. Lžu Romaně, našim, co se vrátí, že jsem byla u ní, i své učitelce z baletu jsem se neobtěžovala říct, že s baletem končím. Po víkendu ji shodou náhod potkám. Ostře se mě zeptá, jak to, že jsem nechala baletu a nic jsem jí neřekla.
Sklopím zahanbeně oči. Co jí na to mám říci?
















jen aby nezačla ty blbosti pak dělat... ona tohle není legrace :-(