
Název: Jsi můj osud - 7. část
Autor: Nikys
Když otevřu oči, spatřím na židli vedle mne sedící Marianu.
"Gratuluji sestřičko," je první věta z Marianiných úst.
"Už si jí viděla?"
"Ano," kývne, "ale jen přes sklo, je rozkošná a jak se jmenuje?"
"Zatím jsem se ještě nerozhodla, nějak jsem to nestihla."
"Ty, Kájo, nemám náhodou vytočit nějaké číslo a …"
"Ne!" Přeruším svou sestru, jelikož moc dobře vím, na co naráží. "Mariano, ty to nechápeš, kdybych mu to teď zavolala, sedl by na první letadlo a přišel za mnou."
"Vždyť jo," kývne Mariana.
"Sestřičko, ale já nechci, aby mi jednoho dne vyčítal, že kvůli nám se naplno nemohl věnovat kariéře a propásl tolik vytouženou příležitost."
"Kájo, ale takto ti jednou může zase vyčítat, že jsi ho připravila o možnost vidět svou dceru růst a dospívat."
"Ne, nic mi vyčítat nebude. Miro se to nikdy nesmí dozvědět." Vidím Marianin nechápavý výraz, přesto vím, že se na svou sestřičku mohu stoprocentně spolehnout. Další den za mnou přijde úřednice z matriky a já musím odpovídat na spousty otázek.
"Tak Karolíno, teď mi ještě řekněte jméno otce dítěte." Zarazím se. "Nic tam nepište, otec neexistuje," odpovím, aniž bych na ni pohlédla.
"Opravdu, nechcete si to ještě rozmyslet?"
"Ne."
"Tak dobře. Poslední otázka, jméno vaší dcery?"
"Denisa. Denisa Kroupová." dodám a paní zaklapne arch, popřeje mi hodně štěstí a odejde. Za celou dobu, co jsem byla v porodnici za mnou přišla akorát mamka a to ještě jen jednou. Jedinej člověk, co mě navštěvoval denně, byla má sestra. Ta jediná taky přišla, když mě propouštěli a pomohla mi se sbalit. Postupem času se však postoj rodičů začal pomalu měnit. Malou si totiž oba velice oblíbili.
O rok později…
Už několik dní mi není dobře a stává se mi, že padám do mdlob. Všichni mě pořád posílají k doktorovi, ale mě se moc nechce. Nakonec jsem vyrazila a po všech možných sériích testů jsem se dozvěděla krutý verdikt.
"Slečno Kroupová, vyšetření, která jsme vám provedli ukazují na vrozenou srdeční vadu, která se bohužel nedá léčit."
"Co to znamená, pane doktore?" Zeptám se se strachem v hlase.
"Bohužel vám zbývá nanejvýš rok života, je mi to moc líto." Jako omámená vyjdu z ordinace a když vyjdu ven na čerstvý vzduch, sesypu se v slzách na lavičku. Jediné, co se mi v tuto chvíli honí hlavou je co bude s Deniskou? Připravila jsem ji o tátu a teď přijde i o mámu.
"Kájo, co se stalo?" Uslyším za sebou Marianin hlas. Podívám se na ní uslzenýma očima a všechno jí řeknu.
"Já umírám." Nevěřícně na mne zírá a oči se jí lesknou. Přesto nebrečí. Snaží se být silná už kvůli mne. To je celá Mariana, pomyslím si. V posledních pár dnech jsem díky tomu všemu, co se dělo hodně přemýšlela a rozhodla jsem se, že Mira nechám zapsat jako Denisčina otce, přeci jen se o ní musí někdo postarat až tu nebudu pomyslím si, pohlédnu přitom na spící Denisku a z očí se mi začínají drát slzy. Čas běží a já každým dalším dnem cítím, že slábnu víc a víc. Stěží se dokážu postarat sama o sebe a proto jsem Marianě neskutečně vděčná za to, jak se o mne a hlavně o malou stará. Ležím na lůžku a přemýšlím o svém životě a o tom, jak moc jsem Mirovi ublížila. Vlastně až teprve teď mi všechno pomalu dochází. Vždyť já jsem ho připravila o to nejcennější - o vlastní dceru. Natáhnu se pro tužku a papír a rozhodnu se Mirovi napsat dopis. Dokud jsem ještě trochu v pořádku, vyřídím všechny důležité věci okolo Denisky. Moc bych si totiž přála, aby po mé smrti vyrůstala u Mira, svého táty, ale je mi jasné, že on možná nebude po tom všem chtít a tak to zařídím tak, aby v tom případě byla zákonným zástupcem Denisky má sestra.
Mariana
Sedím u Karolínina lůžka a držím svou sestru za ruku. Z posledních sil se nadechne a sotva slyšitelným hlasem mě prosí. "Májo, prosím tě, vyhledej Mira a tohle mu dej." Vytahuje z pod polštáře obálku, kterou mi podá a přitiskne k sobě Denisku, pro kterou mě poslala. "Prosím, vyřiď Mirovi mé poslední přání, ať se o Denisku postará." Poslední slova jsou sotva slyšet. Když jí vše slíbím, věnuje mi úsměv a se slovy "Miluji tě, Miro" vydechne naposledy. Z očí se mi spouští proudy slz a nad tělem své zemřelé sestry si přísahám, že se o to, aby se Deniska měla dobře, postarám. Má teď jen mě, babičku s dědou a vlastně ještě otce, který o její existenci netuší.
















pěkná povídka.. jen mě to zarazilo.. je to smutné