close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Souboj titánů - 17. část

26. září 2011 v 14:49 |  Fan fiction





Název: Souboj titánů - 17. část

Autor: Míša Nesvalová - rosemaid-girl







Zatím tam nikdo z kluků nebyl. Podívala jsem se na mobil. Jaro měl ještě dvě minuty. Ale stejně nevím, co by mě potěšilo víc, to, že mu budu moct dát pusu před Mirem a nebo to, že ji dá Mirovi a bude z toho zase téma na celý odpoledne. V každém případě Jaro ode mě dostane pusu, ať už za to, že vyhrál sázku, nebo za to, jak se statečně... náhle se mi přerušily myšlenky, protože jsem ucítila, jak mě zezadu někdo drží kolem pasu. Otočila jsem se a spatřila Mira. Měl zase ten nádherný pohled, kterému by nemohl nikdo odolat. Přitáhl si mě ještě blíž a dal mi neuvěřitelný polibek. A sakra. Už mi to zase dělá! Proč já nemůžu mít prostej, jednoduchej život?! Zase jsem začala váhat, který ze dvou úžasných kluků je ten pravý. A jak to mám asi tak poznat? Zatím si s tím nebudu lámat hlavu. Ono to asi stejně nakonec samo vypluje na povrch. Když se ode mě odtáhl, rychle jsem se podívala na hodinky, ještě měl půl minuty. Rozlédla jsem se po okolí, ale nikde ho nebylo vidět.
"Čo sa deje?" zeptal se mě Miro, ale než jsem mu stihla odpovědět, někdo mi zaklepal na rameno. Rychle jsem se otočila a uviděla jsem udýchaného Jara. Rychle jsem se podívala na hodinky, ale...
"Smůla Jari, příště by ses měl sázet jen když si budeš jistej, že to dokážeš! Máš 15 sekund spoždění, promiň, ale sázka je sázka." zazubila jsem se na něj.
"Dobre, ale počkaj až keď sa vydýchám."
"Neboj, ještě stejně musíme počkat na Tomiho." Jen jsem to dořekla, objevil se za rohem. "Áá tady ho máme, doufám, že už do té doby budeš pořádně vydýchaný. Dech budeš ještě potřebovat." škodolibě jsem se usmála.
"Css." zafrkal a škubl hlavou, jako by si chtěl odhodit vlasy z čela. Tomi už byl jen pár kroků od nás.
"Tak o čo že ste sa stavili?" vyptával se Miro.
"Nooo, když tadyhle Léto," mrkla jsem na něj, "prohraje, bude ti muset dát pořádnýho francouzáka!" řekla jsem a pořád jsem seškodolibě křenila.
"No, tak to prr! Bola reč o bozku, nie o francuzaku!" namítl okamžitě Jaro.
"Ale s tím si měl počítat, Jari! Jsem přece vypočítavá, proradná.." chtěla jsem pokračovat dál, ale Jaro mě přerušil.
"Ty vieš, ako som to myslel!" řekl posmutněle.
"Jo, to vím, ale stejně neustoupím!" zase jsem se zakřenila a povzbudila ho. "No tak! Do toho, přece nechceš, aby nám mezitím zavřeli lanovku!" Jaro na to nic neřekl a pomalu se plížil k Mirovi. Já si stoupla vedle Tomiho a začala jsem ho povzbuzovat. "Pusu! Pusu! Pusu!" Po chvíli se přidal i Tomi. "Pusu! Pusu! Pusu!" Všichni, co šli kolem se na nás ohlíželi, jestli nám náhodou nehráblo. A musím připustit, že asi jo! Jinak bych neudělala to, co jsem měla v plánu. Jakmile jsme s Tomim přestali skandovat, šla jsem potichu blíž k nim. Viděla jsem, že mají oba zavřené oči a pomalu se k sobě přibližují. Dala jsem hlavu přesně doprostřed mezery, mezi jejich hlavami. Chtělo se mi hrozně smát, ale musela jsem se udržet, aby nic nepoznali. Z každé strany měli ke mně asi ještě dva centimetry. Když se konečně naráz dotkli mého obličeje, byli oba překvapení a jakmile otevřeli oči, začala jsem se smát. Za chvíli se smáli i kluci, kteří byli stále trochu mimo.
"Copak si myslíte, že su taková mrcha? Já bych se na vás ani nemohla dívat, jak bych Jarovi záviděla!" vyslala jsem k němu omluvný pohled a on se krásně usmál.
"No hej! Ty by si nezniesla pocit, že by som bozkával lepšie ako ty!" Tomu jsem se musela zasmát.
"No to víš, že jo!" řekla jsem mu to jako by byl ještě malé miminko a vzala ho za tváře, jak to rády dělávají babičky.
"A čo by si mu teda vlastně závidela?" ozval se Miro.
"No přece to, že může být s tebou, ty můj hlupáčku." vykročila jsem směrem k němu, čekal na mě s otevřenou náručí. Objala jsem ho a políbila ho jen na nos a položila jsem si hlavu na jeho vypracovanou hruď.
"Nemali by sme tak čistou náhodou isť lyžovat?" zeptal se Jaro.
"No, možná, už jsem to někde slyšela." usmáli jsme se na sebe.
"Tak ideme!" zavelil Miro. Vzala jsem si lyže a snažila si je obout, ale měla jsem na lyžácích moc sněhu, takže mi to nešlo. Když jsem si je snažila očistit hůlkou, málem jsem spadla a tak mi Jaro přispěchal na pomoc. Dvěma bouchnutími jsem měla lyžáky skoro bez sněhu.
"Děkuju." zamilovaně jsem na něj koukla, ale potom jsem posmutněla, protože jsem si uvědomovala, že to takhle dál být nemůže. Musím to Mirovi co nejdřív říct, ale ještě před tím zavolám Pati. Ta mi určitě poradí.
"Nie je za čo." odpověděl a vřele se usmál.
"Tak jdeme, ne?" zakřičela jsem, aby mě všichni slyšeli.
"Jasne!!" Rozjeli jsme se směrem dolů. Na sjezdovce jsme se asi dvakrát zastavili, aby jsme nebyli unavení hned při první jízdě. Já s Jarem jsme se drželi vzadu, aby se Miro s Tomim mohli předvádět. Jezdili jako šílení! Dělali zběsilé zatáčky a několikrát jim lidé projíždející kolem nich začali nadávat, co si o sobě myslí atd. Ale oni si z nich nedělali těžkou hlavu. Když byli pod kopcem a neviděli na nás, tak jsme se s Jarem zastavili a dali si aspoň letmou pusu. Bylo to doopravdy hrozně těžké se od něj držet dál, protože je na blízku Miro. Znovu jsme se rozjeli, tentokrát rychleji, abysme nebyli od nich tak daleko. Když jsme si to konečně poprvé sjeli, čekali na nás u lanovky.
"No kde ste taku dobu?!" ptal se netrpělivě Tomi.
"My nejezdíme jako šílenci! Takže nemáme potřebu být dole co nejrychleji!"
"Hm... my s Tomim budeme jazdit na tejto sjazdovke. Nevadí Miška, že teraz nebudem jazdit s tebou?" Měla jsem hroznou chuť říct: "No to víš, že mi to nevadí! Vlastně jsem ráda, protože můžu jezdit s Jarem sama." Ale to by mě asi zabil, tak jsem řekla jen: "Ne, to je v pohodě. Já to s Jarem nějak vydržím… SAMA!" řekla jsem naoko smutně, ale uvnitř jsem hrozně šťastná. Takže bůh přece existuje!
"Naozaj ti to nevadí?" přesvěčoval se Miro.
"Ne, nevadí mi to! Užij si jízdu."
"Nechceš so mnou ještě isť na lanovke?"
"Jasně." řekla jsem nadšeně a posouvala se směrem k sedačkové lanovce. Asi bych se měla přihlásit na uměleckou akademii, protože herectví mi jde fakt dobře. Nasedla jsem s Mirem na lanovku. Seděli jsme těsně vedle sebea oba jsme měli položenou ruku na boku toho druhého. Opřela jsem se o jeho rameno. Cítila jsem se s ním v bezpečí, ale nebylo to stejné, jako když jsem s Jarem. Mají toho tolik společného a zároveň rozdílného, ale kdybych ani jednoho neviděla dva týdny, určitě by se mi víc stýskalo po Jarovi, ale to neznamená, že bych neměla Mira ráda. Už jsem se do toho zase zamotala a nevím, jak ven. Naštěstí na mě Miro promluvil a tím mi přetrhal všechny myšlenky.
"Co jsi říkal? zeptala jsem se, abych se ujistila, že budu odpovídat na správnou věc.
"Že musíme premysleť, kde a kedy bude ten koncert. Mal by byt čo najskor, ale zasa nie tak, aby si ludia nestihli vziat volno, keby mali prácu. Myslím, že takové tri týždne by na to mohli postačit, čo myslíš?" zvědavě čekal, co mu na to odpovím, ale mě zrovna napadala žádná přijatelná odpověď, tak jsem plácla první kravinu která se mi dostala na jazyk.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

...Miro Šmajda?

Ano!!!
Ne...

Komentáře

1 Si Míí Si Míí | Web | 26. září 2011 v 15:00 | Reagovat
2 Miss MuciceQ Miss MuciceQ | Web | 26. září 2011 v 15:54 | Reagovat

pěkný :•)

3 XoXo Graphic XoXo Graphic | Web | 26. září 2011 v 16:53 | Reagovat

Achjo.. ať je s Mirem, prosím...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Optimalizované pro Mozillu Firefox | Official www.mirosmajda.com | © miro-smajda-daily.blog.cz 2009-2017