
Název: Souboj titánů - 16. část
Autor: Míša Nesvalová - rosemaid-girl
Když jsme došli nahoru, byli jsme překvapení, že všichni mlčeli. Ani televize nehrála. Všichni seděli jako přimrazení a dívali se stále na jedno místo. S romanem jsme si vyměnili nechápavé pohledy. Sedla jsem si vedle Mira, chytla ho za ruku a opatrně se ho zeptala
"Co se tady dělo, že jste všichni tak zamlklí?" Miro zamrkal, jako by se probudil a smutně se na mě podíval. Neměla jsem páru, co se stalo, ale asi to muselo být něco strašného, když se tvářil tak smutně.
"Mirko chce tiež odísť." řekl smutně, sklonil hlavu a díval se na naše spojené ruce.
"Co?" To bylo jediné slovo, které jsem ze sebe dokázala vypravit. To se mi snad zdá. Jak mu tohle můžou udělat? Cožpak nemají srdce (samozřejmě, že mají! Aspoň u romana jsem si stoprocentně jistá), ale netuším, co si myslí, že Miro udělá. Vždyť je to nemyslitelné! Opustit je těsně před začátkem sezony! Kdy mají nejvíc koncertů!
"Proč?" řekla jsem tak tiše, že jsem si nebyla jistá, jestli to Mirko slyšel.
"Prepač, ale to je iba naša vec. Nechcem ťa nijako odstrkovať, ale toto by som radšej uchoval v tajnosti. Prepač mi to." odpověděl mi Mirko.
"Jo. Jasně. Chápu.." řekla jsem, ale přitom jsem nemohla dojít na žádný rozumný důvod, proč by měl odejít. "Myslím, že by jsme měli uspořádat pořádný koncert!" vykřikla jsem najednou až všichni nadskočili. Trochu jsem se tomu zasmála, protože se mi to povedlo poprvé a asi i naposledy. "Tak co, souhlasíte?" To byla trošku blbá otázka vzhledem k tomu, že jsem viděla, jak se jim rozzářily oči...
"Joooo!" zakřičeli všichni společně a začali jsme se smát. Byla jsem ráda, že jsem jim dokázala zvednout náladu. Ale najednou jsem uslyšela bouchnutí dveří.
"A do pr... naši!" začala jsem přecházet po obýváku sem a tam a snažila vymyslet dostačující omluvu, ale v tu chvíli mě nic nenapadlo. Miro mě chytil za ramena, abych se zastavila a rodiče zrovna šli po schodech. obejmul mě a pošeptal. "Uklidni se." a začal mě vášnivě líbat, div jsem si z toho nesedla na zadek. Ale naštěstí mě pevně držel. Když kolem nás rodiče prošli, všichni kluci (samozřejmě až na Mira) je pozdravili. Odpověděli jim jenom chabé "ahoj" a odplížili se do ložnice. Jako by si mě a Mira nevšimli. Jakmile jsme uslyšeli bouchnutí dveří, přestali jsme se líbat a kompletně všichni jsme vyprskli smíchy. Ale musela jsem je trošku usměrnit, když jsou nahoře naši.
"Kluci! Mějte trochu ohledu k unaveným lidem!" řekla jsem s úsměvem na tváři. Všichni si něco zabručeli, ale stále se usmívali. "Nevíte někdo, kolik je vůbec hodin?" zeptala jsem se najednou.
"Bude pol druhej." odpověděl ochotně Jaro. Usmála jsem se na něj, ale potom jsem si uvědomila, co řekl.
"Cože?!" zděsila jsem se. "Miro, uvědomuješ si, že máš za chvíli práci?" mrkla jsem na něj a utíkala jsem se převléct do oteplováků. Za chvíli jsem byla zpět a nikdo z nich se snad nepohnul ani o milimert. No dobře, o milimert možna jo.
"Jde se na sjezdovku! kdo se k nám přidá?" zeptala jsem se nadšeně a čekala, že se jako první přihlásí Jaro, ale to jsem se spletla. Asi nechtěl být až tak nápadný a za to sem mu byla vděčná.
"Já idem, ale musíte na mňa počkat!" řekl Tomi.
"Ok, to je všechno? Nikdo jiný nechce skončit polámaný pod svahem?" vyplázla jsem na ně jazyk.
"Ja sa teda pridám." řekl znuděně Jaro a mrkl na mě.
"Super, tak jdeme! A pohněte si kluci! Nebudu tam na vás čekat věčně!" řekla jsem a rozesmátá jsem šla dolů. Kluci jako pejsci poslušně cupitali za mnou. Zatímco se obouvali a oblíkali si bundy, jsem stihla sníst dvě palačinky.
"No, jestli ke všemu budete přistupovat takovým tempem, tak to abych si na sjezdovce postavila stan." řekla jsem s plnou pusou.
"Ty nás riadne podcenuješ! Chceš, aby som ti stopol za kolko budem zpet aj s lyžami?" zeptal se uraženě Jaro.
"Můžeš to zkusit, ale aby to bylo zajímavější, tak se o něco vsadíme. Co ty na to?"
"Jasne o čo?" zeptal se zvědavě.
"To ti řeknu až tady ti zvědavci odejdou!" odpověděla jsem a všichni se naoko naštvali. Miro mi ještě dal pusu na líčko a utíkal domů. Jen co jsem za nimi zavřela dveře, skočila jsem Jarovi kolem krku a začala ho líbat. Byl překvapený, ale nic nenamítal. No ještě aby... :P
"Ty si vážne dokonalá! Ako si ich tak lahko dokázala vyhodit?"
"No to víš, můj šarm se nezapře" zavtipkovala jsem, pohodila přitom vlasy a zamrkala na něj.
"To naozaj nie! Pod ku mně!" objal mě a znovu jsme se líbali. Když jsme se od sebe odtrhli, bylo mi tak krásně. "Vieš ako bolo tažké sa pozerat na to, ako si sa bozkávala s Mirom, bol som tak blízko a nemohol som to zastavit. Bolo to k zbláznenie. Toto mi už nerob, prosím!" zaškemral a já nic neřekla, jen jsem se znovu přisála k jeho rtům.
"Pro mě to taky bylo hrozně těžké být u tebe tak blízko a nesmět se na tebe v podstatě ani podívat, natož pak dotknout. Myslím, že jsem se právě rozhodla! Chci být s tebou, ale..." chtěla jsem pokračovat, ale Jaro mi skočil do řeči.
"Nie! Už nič nehovor! Viem, že to pre teba je tažké a nebudem na teba tlačit, aby si sa s Mirom rozišla. Sám neviem, či by som to dokázal niekomu takto blízkému urobit." odmlčel se a dal mi ještě letmou pusu. "Měli by sme sa teda o niečo vsadit, kedže som sa tu tak dlho zdržal, bolo by to podozdrivé!"
"To máš pravdu." zamyslela jsem se. "Už to mám!"
"Počuvam!"
"Když to stihneš, tak ti dám pusu!"
"Hm... tu si možem vziat aj tak!" přišel ke mně blíž a dokázal svá slova.
"To je pravda, ale zatím ne před Mirem!"
"Tiež pravda, ale čo keď sa neudržím! Čo potom? Hm?"
"To se nebude řešit, protože tvá vůle je dokonale silná! Po tom, co si se dokázal udržet, když jsem se líbala s Mirem, zvládneš všechno!" mrkla jsem na něj.
"Asi máš pravdu, ale čo keď prehrám?"
"To je ta lepší část! Dáš pusu... " šibalsky jsem se na něj usmála.
"To snad nie!" řekl s hysterickým podtónem.
"Ale hej!" vyplázla jsem na něj jazyk. "Mirovi se to asi moc líbit nebude... ale co, sázka je sázka." zazubila jsem se na něj.
"Ty jedna vypočítavá, proradná..." zahnal mě do růžku, odkud jsem se nemohla vymanit jinak, než polibkem. A pak, kdo je tu vypočítavý. V duchu jsem se zasmála.
"Ne Jari!.." smála jsem se, protože mě líbal na krku a hrozně to lechtalo. "Nechej toho! To lechtá!"
"Pod jednu podmienku!"
"No?"
"Aj keď prehrám a budem museť dať pusu Mirovi, ty mi ju dáš tiež! Stačilo by na líco, alebo na čelo, prosím!" vypadal docela sklesle a tak jsem souhlasila.
"Dobře, ale jenom když už vyjdeš, protože je za 10 minut 2!"
"Sakra, to asi nestihnem, čo?"
"No to já nevím, ale máš dobrou motivaci!" Ještě jsem mu dala dlouhý polibek na rozloučenou a Jaro utíkal domů, aby nemusel líbat Mira. To bude velmi zajímavé odpoledne. Zašla jsem si ještě pro jednu palačinku a pomalu si oblékala bundu a potom nazula lyžáky. Pořád jsem ještě měla 5 minut, ale radši jsem už vyšla, kdyby se náhodou kluci objevili dřív, abych o nic nepřišla. No jo, já vím, že jsem hrozně zvědavá, ale to už mám holt po mamince. Vyndala jsem lyže z kumbálu a pomalu jsem šla k lanovce.
















Krásny blog..! :-)
---------------
Ahoj, dala by jsi mi prosím hlásek?
http://diamond-cats-fan.blog.cz/1109/sonb-2-kolo
Jsem tam jako NANY..
Předem Ti moc děkuju!! :*
PS --> Omlouvám se za reklamu :-)