
"Ahoj, ty jseš asi Monika, že ?'' řekla jsem chladně.
"My se známe?'' zeptala se mě a já se musela začít ovládat, abych jí neublížila.
"Já jsem Mirova přítelkyně. Těší mě!'' podala jsem jí ruku.
"Cože? Miro, je to pravda?''
"No, vlastně není.'' změnila jsem názor.
"Tak jsi nebo nejsi?''
"Radanka já...''
"Ne Miro! Pro tebe už nejsem žádná Radanka... pro tebe jsem už neexistující osoba, jasný?!''
"To nie.'' dělal psí oči.
"Jestli si myslíš, že psí oči zaberou, tak se mýlíš.'' byla jsem naštvaná, ale přišlo mi, že Monika o ničem neví.
"Moniko, jestli se oba milujete, nebudu vám bránit ve štěstí.'' řekla jsem už klidně a Miro se uculil. Najednou přestalo pršet.
"Ďakujeme.'' poděkoval Miro.
"Ty na mě nemluv! Nesnáším tě!! Už za mnou nikdy nechoď!'' Miro jen smutně pokynul hlavou a objal Moniku. Já se otočila a šla jsem. V té chvíli jsem si ale něco uvědomila.
"Miro...'' otočila jsem se a Miro se na mě podíval.
"Vlastně ti musím poděkovat.'' usmála jsem se.
"Za čo?'' divil se
"Díky tomuhle už totiž konečně vím, koho ve skutečnosti miluju!'' Miro se uculil.
"Musím jít za ním.'' řekla jsem tiše, otočila se a tentokrát jsem domů běžela. Zastavila jsem se až v obýváku, kde se Roman koukal na televizi.
"Ty sa nebudeš prezúvať? Pozri sa na to blato po dome.''
"Na to Romí není čas ,řekni mi, kde bydlí Igor.''
"Na čo?'' Romča měl nechápavý výraz.
"Fajn, zkrátím to. Šla jsem se projít do parku, kde jsem viděla Mir,a jak se cicmá s Monikou. Tak kde Igor bydlí?'' Romča vstřebal to, co jsem řekla a potom mi odpověděl.
"Veľký biely dom, vľavo na rohu ulice.''
"Díky, brácha.'' dala jsem mu pusu na tvář a vyletěla jsem z baráku jako nějaká střela. ''Musím za Igorem.'' říkala jsem si v duchu a dala se opět do běhu. Otevřela jsem branku, vyšla malé schůdky a už jsem stála přede dveřmi. Zazvonila jsem. Nic. Zazvonila jsem podruhé, nic. ''Tak naposledy.'' zazvonila jsem.
"Snáď nehorí!'' ozvalo se a poté se otevřely dveře. V nich stál Igor s velice překvapeným výrazem.
"Radanka, čo...'' objala jsem ho.
"Promiň, promiň, promiň, promiň...'' říkala jsem pořád a začala jsem slzet. Pak jsem se mu podívala do očí. "Všechno mě mrzí, hrozně mrzí... já...'' Igor mě k sobě přitisknul.
"Všetko je v poriadku.'' políbil mě do vlasů.
"Není...'' opět jsem se mu podívala do očí. "...měl jsi pravdu, ve všem, dneska byli spolu v parku. Moc mě mrzí, že jsem ti nevěřila.''
"To nič. Tiež by som ti neveril, keby si mi toto povedala.'' usmál se na mě.
"Jenže nejhorší je to, že jsem Mira nemilovala a i přes to jsem na tebe křičela. Dneska mi otevřel oči. Já totiž miluju někoho jiného.'' usmála jsem se, ale Igorův úsměv zmizel.
"A kto je ten šťastný?'' podíval se do země. Chytila jsem ho okolo krku.
"Přece ty.'' Igor se na mě velice překvapeně podíval.
"Čože?'' víc jsem se k němu přitiskla.
"Miluju tě! Hrozně moc.'' Igor se usmál.
"Ja teba viac.'' pošeptal mi a podíval se mi do očí. Pomalu se ke mně naklonil a najednou se rozpršelo.
"Máš rád líbání v dešti?'' zeptala jsem se a Igor se neodolatelně usmál. Poté jsme se k sobě více přitiskli a začali jsme se líbat. ''Konečně!'' vduchu jsem skákala radostí do vzduchu a poté jsem si uvědomila jednu věc: my dva jsme nejštastnější lidé na světě a i když se říká, že protiklady se přitahují, neznamená to, že je to opravdová láska. Moje opravdová láska je totiž Igor.
The end...
















Happy endy mám rád :)