
Název: Protiklady se přitahují - 18. část
Autor: Romancice33
"To mi nebudete veriť.'' vlítnul dovnitř Igor.
"A čo? Čo sa stalo?'' ptal se zvědavě Romča. Igor se na mě smutně podíval.
"Igore, tvůj pohled mě děsí.'' měla jsem slzy na krajíčku.
"Radšej si všetci sadneme.'' Po této Igorově větě jsem věděla, že se něco hrozného stalo. Sedla jsem si na gauč a Igor vedle mě. Romča si sedl na křeslo. Igor mě chytil za ruku.
"Hneď ako som od vás odišiel, tak som sa išiel prejsť a u parku som videl...'' zadrhnul se.
"Co?'' pobízela jsem ho, aby to dořekl.
"Videl som Mira ako sa bozkáva s nejakou blondínou.'' řekl náhle a poté se na mě smutně podíval.
"Já...'' pustila jsem jeho ruku. "...já ti nevěřím!'' vstala jsem a brečela.
"Toho som sa bál.'' řekl Igy smutně.
"Čoho ?'' zeptal se Romča.
"Že mi Radanka nebude veriť.'' díval se do země.
"Samozřejmě, že ti nevěřím! Celou tu dobu, co mě znáš chceš, abych si s tebou něco začala! A ted mě chceš s Mirem rozdělit!'' křičela jsem.
"To nie je pravda!'' bránil se Igy.
"Ale je! Proč mi to děláš?'' koukala jsem na něj smutným pohledem. Viděla jsem, jak se Igorovi lesknou oči.
"Byl jsi můj nejlepší kamarád... a já ti věřila.''
"Radanka...''
"Nechci nic slyšet!'' už jsem to nemohla vydržet a po tvářích mi začaly téct slzy.
"Radanka...'' chtěl mi Igor něco říct, ale já jsem ho poslouchat nechtěla. Běžela jsem do pokoje a prudce s sebou plácla na postel.
''Proč mi to dělá?'' tahle otázka mi pořád běžela v hlavě. Posadila jsem se, chytila se za kolena, houpala se a slzela. Rozhlížela jsem se po pokoji a můj pohled se zastavil na židli kousek od postele. Na té židli ležela Igorova mikina, kterou mi nechal. Natáhla jsem se pro ni a když jsem ji držela v obou rukách, přičichla jsem k ní. Byla z ní cítit jeho vůně, která se mi moc líbila. A ani jsem necítila nenávist, spíše smutek ze ztráty, ze ztráty nejlepšího přítele. Podívala jsem se do okna, pršelo. Chtěla jsem se jít projít a to jsem taky udělala. Vzala jsem si na sebe Igorovu mikinu a šla dolů za Romčou.
''Doufám, že tam nebude Igor.'' říkala jsem si v duchu, než jsem vkročila do obýváku za Romanem. Igor tam naštěstí nebyl.
"Romí já... musím se projít.''
"Veď tam prší.''
"Nevadí já... musím si všechno probrat v hlavě.''
"Dobre, ale vráť sa skoro. Nechcem, aby si potom bola chorá.''
"Dobře, za půl hodinky jsem doma.'' nazouvala jsem si tenisky a otevřela dveře.
"Radanka...'' zavolal za mnou Romča.
"Copak?'' otočila jsem se.
"Igor by ti nič zlého nespravil. Má ťa rád.'' Když to řekl, měla jsem zvláštní pocit. Pokynula jsem hlavou, zavřela dveře a najednou na mé vlasy padaly kapky deště. Nasadila jsem si kapucu a šla ulicemi. Přemýšlela jsem. Přemýšlela jsem hlavně nad tím, co mi řekl Romča. ''Igor by ti nič zlého nespravil. Má ťa rád.'' Je to pravda? A nebo ne? Nevěděla jsem. Nakonec jsem došla na konec ulice, k parku. Sedla jsem si na mokrou lavičku. Byla to lavička, na které jsem seděla s Igorem. Tiše jsem začala brečet. Park byl prázdný, tedy skoro. Byla jsem tam já a na druhé straně parku se líbal nějaký pár. Koukala jsem na ty dva a v duchu jim záviděla, že jsou tak štastní. Najednou mi ale přišlo, že toho kluka znám. Zvedla jsem se z lavičky a chtěla jsem jít domů. Šla jsem kolem toho páru, jenže pak mi došlo, kdo onen kluk je.
"Miro?!''
"A čo? Čo sa stalo?'' ptal se zvědavě Romča. Igor se na mě smutně podíval.
"Igore, tvůj pohled mě děsí.'' měla jsem slzy na krajíčku.
"Radšej si všetci sadneme.'' Po této Igorově větě jsem věděla, že se něco hrozného stalo. Sedla jsem si na gauč a Igor vedle mě. Romča si sedl na křeslo. Igor mě chytil za ruku.
"Hneď ako som od vás odišiel, tak som sa išiel prejsť a u parku som videl...'' zadrhnul se.
"Co?'' pobízela jsem ho, aby to dořekl.
"Videl som Mira ako sa bozkáva s nejakou blondínou.'' řekl náhle a poté se na mě smutně podíval.
"Já...'' pustila jsem jeho ruku. "...já ti nevěřím!'' vstala jsem a brečela.
"Toho som sa bál.'' řekl Igy smutně.
"Čoho ?'' zeptal se Romča.
"Že mi Radanka nebude veriť.'' díval se do země.
"Samozřejmě, že ti nevěřím! Celou tu dobu, co mě znáš chceš, abych si s tebou něco začala! A ted mě chceš s Mirem rozdělit!'' křičela jsem.
"To nie je pravda!'' bránil se Igy.
"Ale je! Proč mi to děláš?'' koukala jsem na něj smutným pohledem. Viděla jsem, jak se Igorovi lesknou oči.
"Byl jsi můj nejlepší kamarád... a já ti věřila.''
"Radanka...''
"Nechci nic slyšet!'' už jsem to nemohla vydržet a po tvářích mi začaly téct slzy.
"Radanka...'' chtěl mi Igor něco říct, ale já jsem ho poslouchat nechtěla. Běžela jsem do pokoje a prudce s sebou plácla na postel.
''Proč mi to dělá?'' tahle otázka mi pořád běžela v hlavě. Posadila jsem se, chytila se za kolena, houpala se a slzela. Rozhlížela jsem se po pokoji a můj pohled se zastavil na židli kousek od postele. Na té židli ležela Igorova mikina, kterou mi nechal. Natáhla jsem se pro ni a když jsem ji držela v obou rukách, přičichla jsem k ní. Byla z ní cítit jeho vůně, která se mi moc líbila. A ani jsem necítila nenávist, spíše smutek ze ztráty, ze ztráty nejlepšího přítele. Podívala jsem se do okna, pršelo. Chtěla jsem se jít projít a to jsem taky udělala. Vzala jsem si na sebe Igorovu mikinu a šla dolů za Romčou.
''Doufám, že tam nebude Igor.'' říkala jsem si v duchu, než jsem vkročila do obýváku za Romanem. Igor tam naštěstí nebyl.
"Romí já... musím se projít.''
"Veď tam prší.''
"Nevadí já... musím si všechno probrat v hlavě.''
"Dobre, ale vráť sa skoro. Nechcem, aby si potom bola chorá.''
"Dobře, za půl hodinky jsem doma.'' nazouvala jsem si tenisky a otevřela dveře.
"Radanka...'' zavolal za mnou Romča.
"Copak?'' otočila jsem se.
"Igor by ti nič zlého nespravil. Má ťa rád.'' Když to řekl, měla jsem zvláštní pocit. Pokynula jsem hlavou, zavřela dveře a najednou na mé vlasy padaly kapky deště. Nasadila jsem si kapucu a šla ulicemi. Přemýšlela jsem. Přemýšlela jsem hlavně nad tím, co mi řekl Romča. ''Igor by ti nič zlého nespravil. Má ťa rád.'' Je to pravda? A nebo ne? Nevěděla jsem. Nakonec jsem došla na konec ulice, k parku. Sedla jsem si na mokrou lavičku. Byla to lavička, na které jsem seděla s Igorem. Tiše jsem začala brečet. Park byl prázdný, tedy skoro. Byla jsem tam já a na druhé straně parku se líbal nějaký pár. Koukala jsem na ty dva a v duchu jim záviděla, že jsou tak štastní. Najednou mi ale přišlo, že toho kluka znám. Zvedla jsem se z lavičky a chtěla jsem jít domů. Šla jsem kolem toho páru, jenže pak mi došlo, kdo onen kluk je.
"Miro?!''
















teba to fakt baví,myslím pisanie.