
Název: Let's dance - 1. část
Autor: Teriga
" Narovnat záda, pořádně napnout špičky...."
Jestli něco opravdu nenávidím, tak je to balet. Hloupý výmysl mé matky, která, kdykoliv si pískne, tak já musím skákat, ať se mi to líbí nebo ne. Je jí úplně jedno, co chci nebo nechci. Prostě, dokud mě živí, tak budu poslouchat, co mi řekne a tečka. A táta, místo, aby se mě, aspoň jednou v životě zastal, tak stojí na její straně a oba trpí naivní představou, že se ze mě jednou stane primabalerína Národního divadla. Hm, tak, ať sní klidně dál. Protože já balet prostě nenávidím z hloubi duše. Můj sen je něco naprosto jiného. Tančit latinskoamerické tance, o tom sním. Ale koho to zajímá, nějaké sny šestnáctileté holky.
" Šárko, kam se zase díváš?" zavolá na mě trenérka přes celou tělocvičnu.
" Tamhle." kývnu hlavou směrem k oknu.
Z okna je vidět na protější budovu, kde v pátém patře pohledný, blonďatý mladík ukazuje dívkám, jak se tančí rumba. Pak přijde k jedné dívce a kontroluje její držení těla, s další si chvíli zatančí, třetí zřejmě pochválí atd.
" Šárko, já jsem ti už říkala několikrát, že pokud tě balet nebaví, tak mi to máš říct a nemarnit tady svůj čas." domlouvá mi trenérka.
" Ale já musím dělat balet!" vykřiknu.
" Proč musíš dělat balet?" nechápe mě.
" Protože si to moje matka přeje." odseknu.
" Ale když to nechceš ty..." namítne.
" Já vám řeknu, co chci dělat. Tohle." ukážu rukou tam, kam jsem se předtím dívala.
" Cože?" vykulí na mě oči. " Ty chceš tančit nějakou rumbu a tak dále?"
" No a co?" naježím se.
" Na to nemáš dost trpělivosti a talentu, Šárko. Nechci tě zrazovat, ale, na tohle ty prostě nemáš." domlouvá mi.
" Tak to se ještě uvidí!" pohodím zpupně hlavou a vystřelím ze sálu rovnou do šatny jako blesk.
Rychle ze sebe strhám propocený trikot, rozšněruji pitomé špičky a nastavím své propocené tělo proudu vlažné vody. Pak se bleskově převléknu, rozčešu si vlasy, přeběhnu na druhou stranu ulice a ocitnu se v pátém patře. Vejdu dovnitř, zrovna tam nikdo není, jen hudba hraje, tak se postavím před zrcadlo a zkouším, zdalipak mi půjde rumba úplně stejně, jako těm slečnám, co ji tančili. Najednou se za mými zády ozve pobavené zachichotání. Otočím se a za mými zády stojí ten blonďák.
" Co je tu k smíchu?" naježím se.
" Prepáč, ale .... Čo to tu predvádzaš?" táže se pobaveně blonďák.
" To je rumba, jestli to nepoznáš." odseknu.
" Rumba, jo?"
Popojde blíž ke mně a napodobí mé pohyby.
" To bol štýl umierajúci labuť." vysměje se mi.
" Ne, to byla rumba!" trvám na svém.
" Rumba? Ty si asi spadla z Marsu nie?"
" A i kdyby!" odseknu. " Já se sem prostě přišla tohle všechno naučit a ty mě to naučíš, blonďáku!" rozkážu mu.
" Som Miro." představí se.
" Šárka." odpovím mu a než se naději, ten drzoun mě bez dovolení klidně začne líbat.
Jestli něco opravdu nenávidím, tak je to balet. Hloupý výmysl mé matky, která, kdykoliv si pískne, tak já musím skákat, ať se mi to líbí nebo ne. Je jí úplně jedno, co chci nebo nechci. Prostě, dokud mě živí, tak budu poslouchat, co mi řekne a tečka. A táta, místo, aby se mě, aspoň jednou v životě zastal, tak stojí na její straně a oba trpí naivní představou, že se ze mě jednou stane primabalerína Národního divadla. Hm, tak, ať sní klidně dál. Protože já balet prostě nenávidím z hloubi duše. Můj sen je něco naprosto jiného. Tančit latinskoamerické tance, o tom sním. Ale koho to zajímá, nějaké sny šestnáctileté holky.
" Šárko, kam se zase díváš?" zavolá na mě trenérka přes celou tělocvičnu.
" Tamhle." kývnu hlavou směrem k oknu.
Z okna je vidět na protější budovu, kde v pátém patře pohledný, blonďatý mladík ukazuje dívkám, jak se tančí rumba. Pak přijde k jedné dívce a kontroluje její držení těla, s další si chvíli zatančí, třetí zřejmě pochválí atd.
" Šárko, já jsem ti už říkala několikrát, že pokud tě balet nebaví, tak mi to máš říct a nemarnit tady svůj čas." domlouvá mi trenérka.
" Ale já musím dělat balet!" vykřiknu.
" Proč musíš dělat balet?" nechápe mě.
" Protože si to moje matka přeje." odseknu.
" Ale když to nechceš ty..." namítne.
" Já vám řeknu, co chci dělat. Tohle." ukážu rukou tam, kam jsem se předtím dívala.
" Cože?" vykulí na mě oči. " Ty chceš tančit nějakou rumbu a tak dále?"
" No a co?" naježím se.
" Na to nemáš dost trpělivosti a talentu, Šárko. Nechci tě zrazovat, ale, na tohle ty prostě nemáš." domlouvá mi.
" Tak to se ještě uvidí!" pohodím zpupně hlavou a vystřelím ze sálu rovnou do šatny jako blesk.
Rychle ze sebe strhám propocený trikot, rozšněruji pitomé špičky a nastavím své propocené tělo proudu vlažné vody. Pak se bleskově převléknu, rozčešu si vlasy, přeběhnu na druhou stranu ulice a ocitnu se v pátém patře. Vejdu dovnitř, zrovna tam nikdo není, jen hudba hraje, tak se postavím před zrcadlo a zkouším, zdalipak mi půjde rumba úplně stejně, jako těm slečnám, co ji tančili. Najednou se za mými zády ozve pobavené zachichotání. Otočím se a za mými zády stojí ten blonďák.
" Co je tu k smíchu?" naježím se.
" Prepáč, ale .... Čo to tu predvádzaš?" táže se pobaveně blonďák.
" To je rumba, jestli to nepoznáš." odseknu.
" Rumba, jo?"
Popojde blíž ke mně a napodobí mé pohyby.
" To bol štýl umierajúci labuť." vysměje se mi.
" Ne, to byla rumba!" trvám na svém.
" Rumba? Ty si asi spadla z Marsu nie?"
" A i kdyby!" odseknu. " Já se sem prostě přišla tohle všechno naučit a ty mě to naučíš, blonďáku!" rozkážu mu.
" Som Miro." představí se.
" Šárka." odpovím mu a než se naději, ten drzoun mě bez dovolení klidně začne líbat.
















Jéé, Teriga.Tak to si ráda přečtu