
Název: Dvě jsou někdy příliš - 14. část - Vracíme se domů
Autor: Teriga
Jedna ze dvou postav vystoupí ze svého stínu.
" Adam? Čo ty tu?" osloví ho Miro.
" Zdravím vás." řekne Adam.
" Ahoj, Adame." pozdravím ho a přitom si všimnu druhé postavy, postávající opodál.
" Jaro? Kluci, co tady děláte?"
" Museli sme prísť za Mirom." vysvětluje Jaro. " A taky ťa zdravím." dodá.
" Jo, ja taky." vzpomene si rychle Adam a podává mi ruku na přivítanou.
" Adam."
" Nela." usměji se na něj.
" Tak, aby som vás predstavil: To je Nela, moja priateľka a toto sú Jaro a Adam." řekne Miro. " A kdeže je Tomi? Ten tu s vami nie je?" ptá se.
" On išiel na svadbu do Budapešti." vysvětluje Jaro, kontrolujíc, jestli má dobře zavřené auto.
" Aha." kývne Miro. " Čo tu ale robíte vy?"
" Nechcete si to říct vevnitř? Je chladno a já nechci, aby ses mi nachladil." usměji se na Mira.
Miro přikývne a pozve kluky nahoru. Uvařím všem čaj, Jaro otevře Borovičku, tak popíjíme i tu Borovičku.
" Volal usporiadateľ z Moravského Krumlova. Tá akcia, ktorú začíname naše turné je už v piatok." povídá Jaro Mirovi.
" Čože? Ale to je už pozajtra!" zděsí se Miro.
" Práve preto sme ti prišli o tom povedať." vloží se do toho Adam.
" Stačilo zavolať." řekne Miro.
" To by som rád, ale tu mladý trval na tom, že sem musíme rozhodne ísť." ukazuje Jaro na Adama.
" Ja ti dám mladej! Robíš, ako keby ti bolo osemdesiat, dedo!" ohradí se Adam a hodí po Jarovi polštářem.
" Tak, že máme po dovolené?" zeptám se smutně Mira.
" Je mi ľúto, nedá sa nič robiť." povzdechne si. " Rovnako musíš do školy, nie?"
" Až v půlce června. Ke zkouškám. Mám přerušenou školu a učím se podle individuálního programu, víš?" vysvětluji mu.
" Vážne? A že si sa tu ani raz na učenie nepozrela?" připomene mi.
" Mám ti vykládat o tom, že mě to učení vůbec nebaví a že o něj nemám zájem?" vyletím.
" Akú školu vlastne študuješ, Nela?" zeptá se mě Adam.
" Obchodní akademii. Z donucení. " vysvětlím. " Bylo to přání mé tety, která mě od malička vychovává a já nemohla říct, že chci na jinou školu. I když mě učení nebaví, tak i přes to nosím domů samé jedničky, nejhůř trojky, abych tetu netrápila ještě, co se prospěchu týká. A až odmaturuji, půjdu pracovat někam do kanceláře."
" Učenie ťa nebaví, ale cez to máš samé jednotky a chceš ísť pracovať do kancelárie?" nejde to Mirovi ani Jarovi do hlavy.
" Skôr by som povedal, že problém bude inde. Možno, že v kolektíve?" zamyslí se Adam.
" Je to tak." souhlasím s ním. " Ve škole nemám vůbec žádné kamarádky, Všichni se mi smějí a nebaví se se mnou proto, že mě mají za starou pannu." odpovím Adamovi zcela bez ostychu. Že by to bylo tou Borovičkou?
" Tak o tom by som im mohol niečo rozprávať." plácne Miro a já po něm hodím další polštář.
" No vidím, že si nežijete zle, ale ... Čo ten koncert, Miro?" zamlouvá to rychle Adam.
" V piatok sa tam uvidíme." řekne Miro.
Je to domluvené. Kluci se odeberou na pokoj a jdou spát. My si s Mirem sice lehneme do postele, ale spát se nám nechce. Povídáme si.
" Nebude ti to tu chýbať?" ptá se Miro.
" Bude a moc." přiznám. " Ale Lechovice přece nejsou tak daleko od Brna. Můžeme se sem přece kdykoliv podívat znovu."
" A zakaždým tu prežijeme to isté." pohladí mě Miro a pak mi začne zpívat ukolébavku.
Za malou chvíli se mi podaří usnout a probudím se až ráno. Zabalíme si věci a rozloučíme se s klukama, kteří se tu zdrží. My se vracíme do Brna, do Mirova bytu. Zavolám tetě, že jsem ve městě a ta mi oznámí, že se můžu klidně vrátit domů. Nicoletta s ní už totiž nebydlí. Byla svěřena před pár dny do matčiny péče a odjela s ní do Jindřichova Hradce, kde si matka našla nového přítele a dům. Vzpomenu si na tetinu půdu a slib, který jsem dala Mirově sestřičce, že ji prohledám a najdu pro ni ten domeček pro panenky. Miro naštěstí musí odjet do Krumlova, vyřídit nějaké organizační věci kolem koncertu, tak mě pouze vysadí před tetiným domem, rozloučí se se mnou polibkem a zase odjede. Říkal, že se vrátí až večer, což se mi moc hodí. Aspoň budu mít dost času schovat důkazy, které jasně poukazují na to, že mám sestru a Miro tak na nic nepřijde.
" Adam? Čo ty tu?" osloví ho Miro.
" Zdravím vás." řekne Adam.
" Ahoj, Adame." pozdravím ho a přitom si všimnu druhé postavy, postávající opodál.
" Jaro? Kluci, co tady děláte?"
" Museli sme prísť za Mirom." vysvětluje Jaro. " A taky ťa zdravím." dodá.
" Jo, ja taky." vzpomene si rychle Adam a podává mi ruku na přivítanou.
" Adam."
" Nela." usměji se na něj.
" Tak, aby som vás predstavil: To je Nela, moja priateľka a toto sú Jaro a Adam." řekne Miro. " A kdeže je Tomi? Ten tu s vami nie je?" ptá se.
" On išiel na svadbu do Budapešti." vysvětluje Jaro, kontrolujíc, jestli má dobře zavřené auto.
" Aha." kývne Miro. " Čo tu ale robíte vy?"
" Nechcete si to říct vevnitř? Je chladno a já nechci, aby ses mi nachladil." usměji se na Mira.
Miro přikývne a pozve kluky nahoru. Uvařím všem čaj, Jaro otevře Borovičku, tak popíjíme i tu Borovičku.
" Volal usporiadateľ z Moravského Krumlova. Tá akcia, ktorú začíname naše turné je už v piatok." povídá Jaro Mirovi.
" Čože? Ale to je už pozajtra!" zděsí se Miro.
" Práve preto sme ti prišli o tom povedať." vloží se do toho Adam.
" Stačilo zavolať." řekne Miro.
" To by som rád, ale tu mladý trval na tom, že sem musíme rozhodne ísť." ukazuje Jaro na Adama.
" Ja ti dám mladej! Robíš, ako keby ti bolo osemdesiat, dedo!" ohradí se Adam a hodí po Jarovi polštářem.
" Tak, že máme po dovolené?" zeptám se smutně Mira.
" Je mi ľúto, nedá sa nič robiť." povzdechne si. " Rovnako musíš do školy, nie?"
" Až v půlce června. Ke zkouškám. Mám přerušenou školu a učím se podle individuálního programu, víš?" vysvětluji mu.
" Vážne? A že si sa tu ani raz na učenie nepozrela?" připomene mi.
" Mám ti vykládat o tom, že mě to učení vůbec nebaví a že o něj nemám zájem?" vyletím.
" Akú školu vlastne študuješ, Nela?" zeptá se mě Adam.
" Obchodní akademii. Z donucení. " vysvětlím. " Bylo to přání mé tety, která mě od malička vychovává a já nemohla říct, že chci na jinou školu. I když mě učení nebaví, tak i přes to nosím domů samé jedničky, nejhůř trojky, abych tetu netrápila ještě, co se prospěchu týká. A až odmaturuji, půjdu pracovat někam do kanceláře."
" Učenie ťa nebaví, ale cez to máš samé jednotky a chceš ísť pracovať do kancelárie?" nejde to Mirovi ani Jarovi do hlavy.
" Skôr by som povedal, že problém bude inde. Možno, že v kolektíve?" zamyslí se Adam.
" Je to tak." souhlasím s ním. " Ve škole nemám vůbec žádné kamarádky, Všichni se mi smějí a nebaví se se mnou proto, že mě mají za starou pannu." odpovím Adamovi zcela bez ostychu. Že by to bylo tou Borovičkou?
" Tak o tom by som im mohol niečo rozprávať." plácne Miro a já po něm hodím další polštář.
" No vidím, že si nežijete zle, ale ... Čo ten koncert, Miro?" zamlouvá to rychle Adam.
" V piatok sa tam uvidíme." řekne Miro.
Je to domluvené. Kluci se odeberou na pokoj a jdou spát. My si s Mirem sice lehneme do postele, ale spát se nám nechce. Povídáme si.
" Nebude ti to tu chýbať?" ptá se Miro.
" Bude a moc." přiznám. " Ale Lechovice přece nejsou tak daleko od Brna. Můžeme se sem přece kdykoliv podívat znovu."
" A zakaždým tu prežijeme to isté." pohladí mě Miro a pak mi začne zpívat ukolébavku.
Za malou chvíli se mi podaří usnout a probudím se až ráno. Zabalíme si věci a rozloučíme se s klukama, kteří se tu zdrží. My se vracíme do Brna, do Mirova bytu. Zavolám tetě, že jsem ve městě a ta mi oznámí, že se můžu klidně vrátit domů. Nicoletta s ní už totiž nebydlí. Byla svěřena před pár dny do matčiny péče a odjela s ní do Jindřichova Hradce, kde si matka našla nového přítele a dům. Vzpomenu si na tetinu půdu a slib, který jsem dala Mirově sestřičce, že ji prohledám a najdu pro ni ten domeček pro panenky. Miro naštěstí musí odjet do Krumlova, vyřídit nějaké organizační věci kolem koncertu, tak mě pouze vysadí před tetiným domem, rozloučí se se mnou polibkem a zase odjede. Říkal, že se vrátí až večer, což se mi moc hodí. Aspoň budu mít dost času schovat důkazy, které jasně poukazují na to, že mám sestru a Miro tak na nic nepřijde.
















Uzasny dil honem dalsíí :) jsem zvedava jakto bude daaal :D