
Název: Wow - 4. kapitola - Šoumen?!?!
Autor: Natali
Vylétala jsem z Bratislavy.
Nastoupila jsem do letadla a rozhlížela jsem se, kde je moje místo.
Á konečne...... Když jsem to našla, zjistila jsem, že sedím vedle nějakého zřejmě hodně strhaného, blonďatého kluka.
Zatímco jsem si dávala zavazadla do úložného prostoru, přemýšlela jsem o něm. Zdál se mi povědomý.....
Počkat, ne to je blbost. To nemůže být on......... A nebo může!?!?
Podívala jsem se na něj blíž. Je to on.......
Sice strhaný, unavený a vůbec ne tak pěkný jako tenkrát, ale je to on......
MIRO ŠMAJDA.
Nevěřila jsem svým očím, ani svému mozku.
"Promiňte, nejste Miro Šmajda?" zeptala jsem se opatrně.
"Ma si eště niekto pamätá?" zeptal se nakvašeně a s notnou dávkou ironie. "A lebo si ma spoznala z tých záberov v televízii, keď som sa pokusil o samovraždu? To je asi pravdepodobnejší." Při posledním slově se na mě podíval a na konci se mu zlomil hlas. Koukal na mě jako vyvoraná myš.
"Jo, myslím, že si tě ještě někdo pamatuje. A naposledy jsem tě viděla před 4 lety, na oslavě mých patnáctých narozenin, Šoumene." Řekla jsem mu přezdívkou, co jsem vymyslela na té oslavě. Tenkrát ho mamka s taťkou zavolali, aby mi tam zazpíval. Ta přezdívka se mu líbila, ale on mi zase říkal Američanko.
Zalapal po dechu a jeho obličej se potom rozzářil v krásném úsměvu, ne tak krásném jako tenkrát, - kvůli jeho strhané tváři - ale přesto dost krásném, aby se mi z něj podlomila kolena. Málem mě objal.
"Američanka?" zeptal se s vykuleýma očima.
"Co koukáš šoumene?!" začala sem se smát.
"Já ťa tak rád vidím........ hrozně si sa zmenila- " chtěl pokračovat, ale zarazila jsem ho.
"Jestli tohle uslyším ještě jednou, tak půjdu na plastickou chyrurgii, aby jste se měli vy všichni čemu divit."
"Nie to nechoď, krásná si aj tak." vyděsil se naoko.
"A kdo říká, že bych se šla vylepšit?"
Takhle jsme vtipkovali ještě hodnou chvíli.
Potom jsem přešla na něco vážnějšího.
"Hele, Miro? Prosím tě, můžeš mi vysvětlit, jak jsi přišel na takovou pitomost, že by ses měl zabít?"
"Já ti sám neviem. Som blbec." řekl a bylo na něm vidět, že se stydí o tom přede mnou bavit.
"No to teda fakt jseš!" odpověděla jsem mu naoko naštvaně. I když mě švalo, že si chtěl ublížit měla jsem ho ráda a na něj se člověk nemůže dlouho zlobit.
"Hmm......ale ty mi rozumieš, že jo? Neodsudzuješ ma?" Při těch slovech na mě koukal prosebně.... skoro až zoufale.
"Ne, Miro......... já tě mám ráda pořád stejně..."
Teď už mě opravdu objal.
Nastoupila jsem do letadla a rozhlížela jsem se, kde je moje místo.
Á konečne...... Když jsem to našla, zjistila jsem, že sedím vedle nějakého zřejmě hodně strhaného, blonďatého kluka.
Zatímco jsem si dávala zavazadla do úložného prostoru, přemýšlela jsem o něm. Zdál se mi povědomý.....
Počkat, ne to je blbost. To nemůže být on......... A nebo může!?!?
Podívala jsem se na něj blíž. Je to on.......
Sice strhaný, unavený a vůbec ne tak pěkný jako tenkrát, ale je to on......
MIRO ŠMAJDA.
Nevěřila jsem svým očím, ani svému mozku.
"Promiňte, nejste Miro Šmajda?" zeptala jsem se opatrně.
"Ma si eště niekto pamätá?" zeptal se nakvašeně a s notnou dávkou ironie. "A lebo si ma spoznala z tých záberov v televízii, keď som sa pokusil o samovraždu? To je asi pravdepodobnejší." Při posledním slově se na mě podíval a na konci se mu zlomil hlas. Koukal na mě jako vyvoraná myš.
"Jo, myslím, že si tě ještě někdo pamatuje. A naposledy jsem tě viděla před 4 lety, na oslavě mých patnáctých narozenin, Šoumene." Řekla jsem mu přezdívkou, co jsem vymyslela na té oslavě. Tenkrát ho mamka s taťkou zavolali, aby mi tam zazpíval. Ta přezdívka se mu líbila, ale on mi zase říkal Američanko.
Zalapal po dechu a jeho obličej se potom rozzářil v krásném úsměvu, ne tak krásném jako tenkrát, - kvůli jeho strhané tváři - ale přesto dost krásném, aby se mi z něj podlomila kolena. Málem mě objal.
"Američanka?" zeptal se s vykuleýma očima.
"Co koukáš šoumene?!" začala sem se smát.
"Já ťa tak rád vidím........ hrozně si sa zmenila- " chtěl pokračovat, ale zarazila jsem ho.
"Jestli tohle uslyším ještě jednou, tak půjdu na plastickou chyrurgii, aby jste se měli vy všichni čemu divit."
"Nie to nechoď, krásná si aj tak." vyděsil se naoko.
"A kdo říká, že bych se šla vylepšit?"
Takhle jsme vtipkovali ještě hodnou chvíli.
Potom jsem přešla na něco vážnějšího.
"Hele, Miro? Prosím tě, můžeš mi vysvětlit, jak jsi přišel na takovou pitomost, že by ses měl zabít?"
"Já ti sám neviem. Som blbec." řekl a bylo na něm vidět, že se stydí o tom přede mnou bavit.
"No to teda fakt jseš!" odpověděla jsem mu naoko naštvaně. I když mě švalo, že si chtěl ublížit měla jsem ho ráda a na něj se člověk nemůže dlouho zlobit.
"Hmm......ale ty mi rozumieš, že jo? Neodsudzuješ ma?" Při těch slovech na mě koukal prosebně.... skoro až zoufale.
"Ne, Miro......... já tě mám ráda pořád stejně..."
Teď už mě opravdu objal.
"Ingridka, ty si moj anjel, ty si to najlepšie a najmilejšie stvorenie, ake som kedy spoznal."
"Miro, kde ty vlastně budeš v tý Americe bydlet?"
Zatvářil se smutně a bezradně. "Ja vlastne ani neviem..."
"Ale já vím!!" Málem jsem vykřikla, když jsem dostala úžasný nápad......
"Miro, kde ty vlastně budeš v tý Americe bydlet?"
Zatvářil se smutně a bezradně. "Ja vlastne ani neviem..."
"Ale já vím!!" Málem jsem vykřikla, když jsem dostala úžasný nápad......
















Aaa asi viem, čo jej napadlo.. ale nebudem predbihať a budem sa tešiť na pokračovanie, ale Mira trochu nechápem :-D prečo samovražda?