
Název: Souboj titánů - 9. část
Autor: Míša Nesvalová - rosemaid-girl
Rozhodla jsem se tím nezabývat. Nasedla jsem na skútr a chytila se Romana. Jel celkem rychle, a tak jsme
za chvíli přesvištěli sjezdovku. Za ní byl takový malý přístřešek a pod ním byly lavičky a stůl. Všechno to bylo pokryté sněhovou peřinou a krásně se to lesklo. Roman začal zpomalovat tak jsem usoudila, že sem měl namířeno. Sesedla jsem ze skútru a pomalu kráčela k zasněženému altánku. Roman byl v mžiku vedle mě a chytil mě za ruku.
Když jsme došli k altánku, stoupl si přede mě a naznačil mi, abych zůstala stát. Odhrnul z lavičky všechen sníh a přišel zpět ke mně. Vzal mě do náruče i přes můj protest a posadil mě až na lavičku. Chvíli jsme mlčeli a já nevěděla jak začít. V tom mě chytil za bradu a dlouze mě políbil. Snažila jsem se mu bránit, ale on je o moc silnější něž já. Na něj jsem neměla šanci.
"Ne, Romi! Přestaň! Slyšíš!" přemlouvala jsem ho.
"Čo sa děje? nepáči sa ti to?"
"No... ne, že by se mi to nelíbilo, ale...musíme na to zapomenout! Já mám ráda Mira a je to můj kluk! A nechci ho podvádět! Já ho miluju!" Když jsem to vyslovila nahlas, tak to znělo víc přesvědčivě, než jsem si představovala. "Omlouvám se, že jsem to nechala zajít tak daleko, já nevím co mě to popadlo...promiň." Roman stále nepromluvil a měl sklopenou hlavu, takže jsem mu neviděla do tváře.
"Romi?" zvedla jsem mu obličej a cítila jsem, jak mě na dlani studí jeho slzy. "Romi? Proč brečíš? Vždyť si najdeš někoho lepšího než trapku, která tě nechá kvůli Šmajdovi," usmála jsem se na něj. I přes oponu jeho černých vlasů jsem viděla usměv.
"To je lepší :)... kamarádi?"
"Kamarati!"
"Ruku na to! :D" potřásli jsme si rukou a já jsem ho ještě objala. "Romi?"
"Áno?" řekl s ještě mokrýma cestičkama na jeho tvářích.
"Já vím o někom, kdo by byl lepší než já, ale nesmíš jí říct, že sem ti to řekla!"
"Neboj sa, nič jej nepoviem, ale o koho sa jedná?"
"Mluvím o Paťce Válkové."
"Tu znám!" plácl se do čela. "Veď ta tiež chodí často na naše koncerty. Je celkom pekná, ale netušil som, že by ma chcela."
"Věř mi! Chtěla! O tom já vím svoje.." vybavila jsem si jak se klepala, když jsme čekali v řadě na podpis a fotku s Romanem. Byla hrozně nervózní, jestli s ním vůbec bude schopná mluvit..
"To je super, ale ako sa s ňou mám zoznámiť? A kde vôbec býva? Povez mi o nej niečo!" prosil a tak jsem mu začala vypravovat o Pati a dala sem mu i její číslo a FB.
"Romi, nevíš, kolik je hodin?"
"Počkaj pozriem sa.. je tričtvrte na dve."
"A sakra!" rychle jsem se zvedla z lavičky a běžela ke skútru. Roman sice nevěděl, co se děje, ale v mžiku byl
za mnou.
"Čo sa deje, Miška??" zeptal se když jsem chňapla po helmě.
"Ve dvě mám schůzku s Mirem! Musíme sebou hodit!"
"Rozkaz, madam!" zasalutoval a nasedl na skútr. Přejeli jsme sjezdovku a rychle k nám na chatu. Jenom jsem si vzala lyže a obula lyžáky a už jsem pádila za Mirem. Před domem na mě ale ještě čekal Roman. Zarazilo mě to, ale šla jsem k němu.
"Romi, nemyslím si, že je to dobrý nápad.."
"Prečo? Veď som ťa iba viděl ako sa vláčiš s lyžami a tak som ti chcel pomoct," usmál se šibalsky.
"No jak myslíš, ale když nás Miro uvidí, tak mu to budeš vysvětlovat ty!" vyplázla jsem na něj jazyk a znovu nasedla na skútr. Když jsme dojeli k lanovce, Miro tam ještě nebyl, takže si Roman mohl ušetřit vysvětlování. Vzala jsem si lyže a zabodla je do sněhu.
"Nechceš, aby som tu s tebou počkal? Aby si tady nebola taká osamelá?" mrkl na mě.
"Ne, to je dobrý, můžeš jet."
Nasadil si helmu a já si na něco vzpomněla. "Vlastně ne! Počkej! Večer vás všechny zvu do hospody! Když už jsem jednou na horách, tak ať si to řádně užiju, ne?" usmála jsem se na něj.
"Ok." oplatil mi úsměv.
"Vyřiď to klukům, jo?"
"Jasne... tak zatial ahoj."
"Ahoj."
Když odjížděl, ještě jsem mu zamávala. Chvíli jsem jen tak postávala u lyží a čekala na Mira. Po chvíli už jsem viděla rozčepýřenou blonďatou hřívu.
"Ahoj," pozdravila jsem ho a dala mu pusu.
"Dobrý deň, krásná dáma, ako ste sa dnes mali?"
"Bez tebe?" nahodila jsem smutný očička. "Nooo, tak nebylo to nejhorší... a co ty? Neměl si kvůli mě průšvih v práci?" vyptávala jsem se zvědavě.
"Ani nie, riaditeľ je fajn chlap, jeden pozdný príchod ho nerozdháže, ale hlavné bolo, že sa na mňa nenahněvala moja študentka."
"Aha, studentka, a jak se jmenuje?"
"Má najkrajšie meno na svetě, volá sa Adélka."
"Aha!" řekla jsem uraženě a Miro pokračoval.
"Vždy som chcel mať dceru s menom Adela..."
"To je pěkné a proč mi to říkáš?" zeptala jsem se už docela namíchnutá i když ten, kdo by se měl zlobit je spíše Miro a ne já.
"No, lebo jej je 5 rokov a má krásné blonďavé vlásky ako by naozaj bola moja dcéra." Když řekl, že jí je 5, tak jsem si oddychla, ale dál jsem dělala uraženou.
"Tak ji ode mě pozdravuj a nezapomeň jí podepsat cédéčko!"
"Ty mi umíš čitať myšlienky či čo?" řekl překvapeně a já stejně udiveně odpověděla.
"Ne, proč?"
"No, zrovna som ti chcel povedať, že si odo mna pýtala podpis na CD. Ty si dobrá, Miška!" koukala jsem na něj jako spadlá z višně.
"To si zo mňa robíš srandu nie?" zeptala jsem se ho po slovensky :P.
"Ne, proč bych si z tebe měl dělat srandu?" odpověděl pro změnu česky.
"No.. to zatial neviem.. ale brzo na to prídem!! :D :D" tohle už Miro nevydržel a začal se smát na celý kolo. A já se k němu přidala. Když jsme se záhadným způsobem přestali smát, vyrazili jsme na sjezdovku. Celé dvě hodiny jsme jezdili jako utržení ze řetězu, a dělali různé kravinky, až jsem se divila, že jsme se nikde nevymleli. Poslední jízdu jsme ale byli tak unavení, že jsme málem usnuli na lanovce. Když jsme vysedli z lanovky, vyzuli jsme si lyže a Miro mi je odnesl až k chatě. Uložila jsem je do kumbálu. Miro se mezitím opíral o futra dveří a čekal až k němu přijdu. Když jsem se k němu doloudala, chytil mě za pas, přitáhl si mě k sobě a líbal mě jeho úžasnými rty. Byla jsem skoro jako v transu, ale vzpomněla jsem si že jsem mu ještě neřekla o mých dnešních plánech. Odtrhla jsem se od něj a koukala jsem se na něj.
"Deje sa niečo?" zeptal se zmateně Miro.
















je to úžasné.. jsem se lekla, co ta Adéla :-D