
Název: Souboj titánů - 4. část
Autor: Míša Nesvalová - rosemaid-girl
Po cestě se mě mamka s taťkou pořád vyptávali, jak se mi to líbí a jestli mi to jde a podobně.
Když jsme došli do chaty, taťka šel schovat lyže a mamka se mě opatrně zeptala.
"A co ten instruktor? Je hodnej?"
"Jo je... a moc," usmála jsem se pro sebe.
"Všimla jsem si, jak jste se na sebe dívali."
"Ale mami.." řekla jsem jenom a šla se naobědvat do kuchyně.
"No co, jsem jenom zvědavá!"
"Jo! To je o tobě známá věc!" řekla jsem se smíchem. "Co máme k obědu?"
"Gulášovou polévku a špenát, co si dáš?"
"Hm.. jenom špenát."
"Tak si ho ohřej, je v lednici a jsou tam i párky nebo vajíčka, uvař si k tomu co chceš."
"Jojo, díky." Na to bych asi sama nepřišla. Mezi tím už přišel taťka a motal se mi pořád v kuchyni a něco hledal.
"Co pořád hledáš, tati?"
"Ale jenom mobil. Nevím, kam jsem ho zase dal."
"Nechceš prozvonit?"
To by bylo super!"
Tak mi podej mobil, mám ho na okně." Sebral se a šel mi pro mobil. A já mohla konečně ohřát ten špenát, brambory a uvařit si vajíčko. Když jsem to uvařila a našla taťkovi mobil, mohla jsem se konečně najíst. Rodiče už totiž obědvali, tak jsem tam byla sama. Když jsem dojedla, koukla jsem na mobil, kolik je hodin a zjistila jsem, že mám novou smsku: "AHOJ MIŠKA TAK VO DVE U ŠKOLY. MIRO". Nemohla jsem pochopit odkud má moje číslo. A potom jsem se podívala na hodiny a zjistila jsem, že jsou za 10 minut dvě a já jsem vypadala jako strašidlo. Okamžitě jsem se vystřelila převléct a aspoň trochu učesat. A už sem pádila i s lyžema dolů za Mirem.
"Máš dve minúty meškanie!" usmál se na mě, když odtrhl hlavu od hodinek.
"Promiň, trochu jsem nestíhala!" omluvila jsem se.
"To je v pohode!"
"Miro?"
"Áno?" znovu se usmál.
"Odkud máš moje číslo?"
Usmál se. "No vieš… keď sa niekomu niekto páči, tak si o ňom dokáže zistiť veľa vecí." Podezřívavě jsem se na něj podívala a on se začal smát.
"Tak ok, tvoja mama ho vyplnila, keď ťa prihlásila do lyžiarske školy, ale to prvé je tiež pravda..."
"Aha," pokusila jsem se o úsměv. "Tak jdeme jezdit?"
"Mali by sme!"
"Tak jdeme," zavelila jsem.
Lyžování mě hrozně bavilo a hlavně proto, že jsme mohla být s Mirem. Když už jsme sjížděli naposledy kopec před tím, než zavřeli lanovku, byla jsem docela unavená. Když jsme ji naposledy sjeli, pozval mě do hospody a tak jsem souhlasila, jen si každý zaneseme domů lyže.
"Tak za pôl hodiny som tam!"
"Budu tě čekat," zamávala jsem mu a šla si uklidit lyže. Potom jsem se šla převléct, rodiče už netrpělivě čekali, co řeknu. Převlékla jsem se do těch nejhezčích věcí, co jsem sebou měla.
"Kam jdeš?" ptá se mě s úsměvem mamka.
"Ven," řekla jsem stručně a snažila jsem se co nejrychleji vypadnout aby neměli zbytečně moc otázek.
"Tak si to užij!" volala za mnou mamka.
"Jo, mami, neboj! Tak čau!" hned jak jsem zavřela. Slyšela jsem, jak si tam povídají. Dokázala jsem si živě představit o čem to tak bylo. Ušla jsem sotva pár metrů a Miro už byl přede mnou.
"Ahojky," pozdravil mě a dal mi pusu na líčko.
"Ahoj," byla jsem z toho docela dost unešená na to, že to byla jen pusa na líčko.
"Nemali rodičia nič proti?"
"Ani ne."
"Hm.." došli jsme k hospodě a Miro mi podržel dveře. "Prosím krásná dáma."
"Nechej toho, nebo se budu červenat." usmála jsem se.
"Vždy sa má hovoriť iba pravda." Na to už jsem radši nic neřekla. Miro mi sundal i bundu a šli jsme se posadit. Potkali jsem tam jakési jeho šílené kamarády. Jeden měl číro, druhý byl celý v černé a třetí měl sklopenou hlavu, ale připadal mi povědomý. Miro mě s nimi seznámil. "Miška, tak toto je Jaro (to je ten s čírem), toto je Mirko (ten celý v černé) a to je Roman (tak počkat Roman??), Miška je moja žákyňa a kamarátka."
"Ahoj," pozdravila jsem je a Roman konečně zvedl hlavu. No jasně je to on jak sem mohla pochybovat. "Ježiši marja, Birkuši, co tady děláš?!" vykulila jsem na na něho oči.
"Miška, si to ty?" vyskočil ze židle a šel ke mně. Chytil mě okolo pasu, zvedl mě do vzduchu a zatočil se se mnou.
"No jasně!" smála jsem se. "Ale už mě můžeš pustit!"
"Ty ho poznáš?!" zeptal se mě vyjeveně Miro, až teď jsem si všimla nechápavých výrazů, které kluci nasadili a Roman nejspíš taky protože se začal smát.
"Ještě aby ne! Vždyť je to celebrita jako prase! :D hraje v mý nejoblíbenější skupině, jak bych ho mohla neznát?"
"Ale nepreháňaj!" poví Romis a mávne nad mojí odpovědí rukou. "Zas tak moc nie.." vyplázne jazyk a šťouchne do mě prstem.
"Ja som nevedel, že ma poz… počkať ty myslíš The Paranoid?" zeptá se mě Miro.
""No jasně! Koho jinýho.." usměju se na Romču, který se začíná červenat.
"No, vieš, on Roman hraje aj v mojej kapele!" vypadne z Mira.
"Coo?" spadne mi čelist. "Jakto, že jsi mi to neřekl, Birkuši? Tak to si vypiješ!!" vrhla sem po něm vražedný pohled. On na nic nečekal a utíkal ven, já sem mu byla v patách, ale byl o něco rychlejší. Když jsem za ním vyběhla z hospody, nikde jsem ho neviděla. Najednou mi na rameni přistála sněhová koule. Otočila jsem se směrem, odkud přiletěla, ale v tom mi přistála další v obličeji.
"Birkušiii!! Tak to jsi neměl dělat!" znovu se za ním rozběhnu. Naštěstí zapackoval o klacek a tak jsem ho doběhla. Snažila jsem se ho udržet na zemi, ale šlo to těžko, jelikož byl silnější. A tak sem si na něj sedla aby mi neutekl.
"Tak a teď mi pěkně řekneš, proč nevím, že hraješ ve skupině s Mirem!" zkřížila jsem ruce na prsou a čekala na odpověď
"lebo...lebo.." vymýšlel nejlepší odpověď, "lebo ma máš moc rada na to aby si si pripustila, že sa o mňa budeš deliť s dalšíma fanúšičkama," na Romana to byla celkem chytrá odpověď, to se musí uznat ale tohle sem opravdu slyšet nechtěla.
"Tak jinak, proč jsi mi neřekl, že hraješ ve skupině s Mirem?" zeptala jsem se a chystalajsem si sněhovou kouli.
"Ale veď ty si Mira ani nepoznala, tak na čo by som ti to hovoril.."
"No třeba proto, abych tě mohla častějc vídat na koncertech, hm?"
"Aj tak si skoro na každom našom koncerte a ty si myslíš, že by som prežil další vrieskajúcú fanúšičku pod pódiom? Už tak je ich tam dosť," odpověděl vážně Roman. Ale mě to celkem vytočilo, myslela jsem, že jsme kamarádi a on mě bere jenom jako vřískající fanynku. Zvedla jsem se z něho a šla jsem zpět do hospody za klukama.
















Pěkná povídka :)