
Název: Souboj titánů - 3. část
Autor: Míša Nesvalová - rosemaid-girl
Vynesl lyže a lyžáky z kůlny ukázal mi, jak si je mám zapnout. Ještě jsem si dala helmu rukavice a šla jsem. Lyže mi pomohl odnést taťka. Před "školou" jsem čekala na Mira. Za chvíli si to přifrčel celý v černém, jenna zádech měl bílý znak "lyžařské školy". Sundala jsem si helmu, aby mě poznal, protože tam bylo víc lidí. On si ji taky sundal a štrádoval si to ke mně.
"Dobrý den," pozdravila jsem ho.
"Ahoj, prosím budeme si tykať hej?"
"Dobře, tak v tom případě ahoj," řekla jsem a on se jen usmál.
"Tak.. už si na tom niekedy stála?"
"Zatím ne!"
"Aha, tak to spolu asi strávime veľa času," mrkl na mě a šibalsky se usmál.
"Hm.. asi jo," kousla jsem se do rtu a úsměv mu oplatila.
"Tak ideme?"
"Jo!" vyšli jsme na malý kopec a Miro mi řekl, ať spadnu! Nechápavě jsem se na něj dívala.
"Neboj sa, ja sa ti nebudem smiať!"
"A proč bych jako měla spadnout?!"
"No musíš sa najprv naučiť padať, než si stúpneš na lyže, aby si vedela ako sa postaviť, keď spadneš naozaj."
"Hm.. tomu nerozumím, ale ty jsi tu učitel," řekla jsem a sedla jsem si na zadek.
"Tak to sa máš ešte veľa čo učiť," měl co dělat, aby se nezačal smát, viděla jsem to na něm, ale snažil se, jak slíbil.
Potom mi ukázal, jak mám správně padat, aby se mi nic nestalo. Byla to hrozná legrace. Potom mi ale řekl, abych to zkusila i s lyžemi. To už byl trochu problém, ale taky jsem to zvládla a hlavně jsem se dokázala zvednout!
"Tak už môžeme skúsiť malé oblúčiky."
"Cože, už?" nechápala jsem, jak jsem mohla tak rychle postoupit o další level, když ani nevím, co jsem celou dobu dělala.
"No, máš prirodzený talent," zasmál se a já pochopila, co tím myslel.
"Hele hele, neurážej," nasadila jsem si helmu a sledovala, co to mám vlastně dělat. Moc jsem se nesoustředila, protože měl tak krásnej zadek, že jsem se od něj nemohla odtrhnout.
Když dojel, zamával na mě, abych to zkusila taky, ale já absolutně nevěděla, co mám dělat. Nakonec jsem se trochu rozjela a snažila si vzpomenout,jak že to vlastně jezdil. Docela se mi to povedlo, ale nemyslím si, že to byl zrovna pěkný pohled, pro nějakého zkušeného lyžaře, jako byl Miro.
"No tak vidíš, ako ti to ide, ešte to tak trikrát sjedeme a môžeme isť na vätší kopec."
"No tak to mám velkou radost!" řekla jsem zkroušeně. Moc si toho nevšímal. Vyšlapali jsme zpátky na ten kopeček a zase si ho sjeli.
"Každým sjezdom sa zlepšuješ, Miška, len tak ďalej..."
"Děkuju," řekla jsem mu, když jsem zastavila těsně za ním. "To bude asi tím, že mám tak dobrého učitele," usmála jsem se na něj a on mi úsměv oplatil.
"To si nemyslím! Veď som ti hovoril, že máš prirodzený talent!" vyplázl na mě jazyk.
"Tak jdeme na ten větší kopec nebo ne ?" zeptala jsem se.
"No jasné! Páči sa mi to tvoje odhodlanie!"
Stydlivě jsem se zasmála, vyzula si lyže a následovala Mira.
"Koľko že máš rokov?" zeptal se mě Miro.
"To se neříká!"
"Ale no tak, veď sme kamoši, nie?" udělal na mě smutný oči a já jim podlehla.
"18 a tobě?"
"22, prečo?"
"No ty se mě taky zeptal!" připomněla jsem mu.
"Hm.. no jo, máš pravdu už si spomínam!"
"Neprovokuj mě, nebo tě vyválím ve sněhu!" varovala jsem ho.
"Na to nemáš!" uchichtl se.
"Vsadíme se?" odhodila jsem lyže a běžela jsem za ním po chvíli jsem ho doběhla a shodila do sněhu. Potom jsem si na něj vítězoslavně sedla a házela mu do obličeje sníh. Ale po chvíli se překulil na mě a taky mi házel sníh do obličeje. Když přestal, pořád na mě seděl. Dívali jsme si vzájemně do očí. A jeho obličej se začal přibližovat.
"Ehm.. mohl bys ze mě slést?" přerušila jsem jeho pokus.
"Hh, jasne, prepáč."
Vzali jsme si lyže a pokračovali v cestě, tentokrát už mlčky. Když jsme vyšli na trochu větší kopec, Miro si začal obouvat lyže a pomáhal mi obout i ty moje. Potom jsme ho sjížděli a vycházeli stále dokolečka. Ani jsem nepostřehla, kolikrát jsme jej vlastně sjeli a už jsme si to štrádovali na opravdový svah.
Z toho jsem měla opravdu strach, vypadal hrozně strmě. A navíc jsem musela jet na vleku a já absolutně netušila jak.
Když jsme došli k vleku Miro mi pomohl nasednout na pomu a sám nasedl na další. Když už jsme byli skoro na vrchu Miro mi říkal, jak mám z pomy vysednout. Nebylo to nic těžkého a tak jsem na něj jen čekala, než taky vysedne.
"Ty máš opravdu talent, Miška!"
"Děkuju," řekla jsem stydlivěa mrkla na něj.
"Tak poď, po malých kúskoch si to sjedeme." Váhavě jsem se na něj podívala
"Nemáš sa čoho obávať, som hneď za tebou! tak jeť," kývla jsem na něj a jela jsem. Udělala jsem sotva dva obloučky a už jsem byla na zemi. Miro ke mně hned přijel.
"Nie je ti nič, Miška?" zeptal se mě a já jen zavrtěla hlavou. Pomohl mi vstát. Otřepala jsem ze sebe sníh a jeli jsme. Tentokrát už jsem nespadla, jen brždění mi moc nešlo, ale naštěstí mě Miro chytil, než jsem narazila do jednoho pána. Dole už na mě čekali rodiče.
"Tak už pojď, už musíme do chaty, odpoledne půjdeš zase lyžovat." oznámila mi mamka.
"Ahoj Miro, tak odpoledne!" zamávala jsem mu, on se usmál a taky mi zamával.
















http://mileycyrus-hannahmontana.blog.cz/1108/1-kolo-sonc prosííím hlasuj za Cece Diamond-Selena Gomez