
Název: Souboj titánů - 2. část
Autor: Míša Nesvalová - rosemaid-girl
Chata co jsme ji měli zamluvenou byla v Javorníkách na Kohútce (byla na hranicích s Českem a Slovenskem). Cesta trvala asi 3 hodiny a už jsme se škrábali do kopce k naší zarezervované chatě.
Z venku vypadala celkemmalá, ale když jsme vešli dovnitř, byli jsme překvapení, kolik místností se do ní vlezlo. V přízemí byla kuchyně, koupelna a záchod, v dalším patře obývák a ve vrchním byly dvě ložnice. Hned jsem si zaběhla do auta pro věci a začala jsem vybalovat.
Sjezdovky byly od chaty jen 50 metrů daleko, takže se nebudeme muset nikam vláčit i s lyžemi. Mamka mi slíbila, že mi seženou instruktora, který mě bude učit na lyžích. Byla jsem zvědavá, jestli si mě někdo vezme na starosti, protože v 18 a neumět lyžovat je fakt dost ostuda, ale moc jsem neřešila, jestli se to naučím nebo ne, ale hlavně že si to tady užiju.
Když jsem měla vybaleno zašla jsem za mamkou, jestli půjdeme domluvit toho instruktora.
"Ano, zlato, hned to bude jenom to dovybaluju."
"Jj, počkám na tebe dole."
"Dobře." Šla jsem si pro věci a dolů do koupelny, natřít se indulonou, protože byl docela velký mráz a vítr. Potom jsem se obula a čekala na mamku. Ta už byla oblečená, jen si obula boty a šly jsme. Musely jsme jít z kopce a to byl trochu problém vzhledem k tomu, že jsem měla podpatky, ale nakonec jsem to v pohodě zvládla a ani jsem nespadla. U pokladny na prodej pernamentek stál nějakej kluk v helmě, jak jsem se k němu přibližovaly, sundal si helmu a já viděla jen jeho náherné, rozčepýřené, blonďaté vlasy a krásné, hnědé oči. Usmál se na mě a já si všimla, že mamka na mě volá od budky s nápisem "lyžařská škola".
"Jo, mami, už jdu!"
Vešly jsme tam a mamka mi zajistila školu na zítra v 10 hodin s nějakým Šmajdou. Moc jsem tomu nevěnovala pozornost a stále pohledem hledala toho krásného blonďáka.
Stále tam stál a povídal si s prodejčím pernamentek.
Když jsme odcházely z té budky, stále jsem se na něj dívala, a najednou jsem o něco zakopla a už jsem se válela na zemi. Začal se mi smát a já utíkala domů, protože mě tím docela vytočil. Máma mi nestíhala, ale mě to bylo jedno, nechtěla jsem se na něj dívat.
Na večeři jsme si zašly do místní hospůdky a s kým se tam nesrazím ve dveřích! Samozřejmě s tím krásným blonďákem.
"Hm... promiň," řekla jsem aani jsem se nepodívala, do koho jsem to vlastně vrazila.
"To nič .. to ty si tá čo spadla pred školou nie?"
Teď už jsem se na něj podívala. "A ty jsi ten, co se mi tam smál, co?"
"Áno, si to ty! Prepáč, že som sa ti smial."
"Nic se nestalo, já jsem Míša. Míša Nesvalová a ty se jmenuješ....?"
"No, já som Miro Šmajda!"
"Šmajda to mi něco říká, počkej! No jo, nějaký Šmajda mě má zítra učit na lyžích!"
"Tak to sa zajtra uvidíme."
"Počkej, to jsi ty?"
"Áno, to som ja. Zatím ahoj! Ja už musím, tak zajtra!"
"Ahoj zítra!" pomalu a nevěřícně jsem se plížila ke stolu, kde seděli naši.
"No kde jsi takovou dobu?"
"Já? Vždyť jsem tady, pořád..."
"Tak si už konečně sedni," řekl netrpělivě táta a podal mi jídelní lístek.
"Tak co si dáš?"
"No... nevím, müsli nemají tak asi nic," provokovala jsem ho, ale on se jen usmál.
Za chvíli přišla číšnice, taťka nám všem objednal kuřecí prsa se sýrem a šunkou a americké brambory. Když to číšnice po deseti minutách přinesla naházela jsem to do sebe tak rychle, že byste nenapočítali ani do deseti. Měla jsem totiž hrozný hlad a taky už jsem se nemohla dočkat, až se ráno vzbudím a půjdu na svah za tím nejnádhernějším instruktorem, jakýho si člověk může přát.
"To jsi měla takový hlad?" Jen jsem se zazubila a přikývla.
"A nechceš objednat ještě něco? Třeba palačinky nebo tak?" strachoval se taťka.
"Ani ne tati, díky, ale dala bych si horkou čokoládu."
"Dobře tak si ji zajdi objednat, jo?"
"Jo, už jdu."
Za chvíli jsem ji už měla na stole, byla opravdu výborná, hustá skoro jako pudink a se šlehačkou na vrchu. Moc jsem si na ní pochutnala!
"Hm..." olízla jsem si rty. "Ta byla výborná."
Když rodiče dojedli, šli jsme zaplatit a hurá domů. Zašla jsem si pro pyžamo a utíkala jsem do koupelny. Osprchovala jsem se, umyla si hlavu a vyfénovala ji. Potom jsem šla nahoru zjistit, jestli je tady vůbec signál. Naštěstí v mém pokoji byl, takže jsem hned volala Patrice:
"Ahoj Páťo! To neuvěříš, co se mi stalo ..." začala jsem jí všechno líčit do nejmešního detailu.
"A nejlepší na tom je, že spolu budeme každý den, já jsem tak šťastná, Pati, kdybys ho viděla!"
"Já ti to věřím a přeju ti ho... a nezapomeň mi zítra zase zavolat jak to dopadlo, tak zatím čau."
"Měj se, ahoj."
Potom jsem zalehla do postele a přemýšlela, jestli mi to půjde aspoň trochu, abych se moc neztrapnila. Stačilo, že už mě jednou viděl spadnout, nemusí se to opakovat. Z toho přemýšlení jsem byla tak ospalá, že jsem ani nevnímala, že je teprve osm a usnula jsem, jako když mě do vody hodí.
Ráno jsem se vzbudila dřív než rodiče a tak jsem se šla trošku zkulturnit, namalovat, vyžehlit vlasy vyčistit zuby atd. Na snídani jsem moc chuť neměla, ale byla jsem tak nervózní, že bych ji asi stejně vyzvracela. Za chvíli si to přivalí z vrchu rodiče.
"Dobré ráno," pozdravím je.
"Ahoj," řeknou jednohlasně. "Už jsi snídala?"
"Ne, nemám hlad."
"Aha."
"Tak co, jak se těšíš na svah?" vyptává sa taťka.
"Mám z toho trochu strach," přiznala jsem.
"Nemáš se čeho bát, na lyžování nic není."
"A co budete dělat vy?"
"My budeme jezdit na druhé sjezdovce, ale můžeme se dojít za tebou podívat, jestli chceš!"
"Ani ne.."
"No, jak chceš. Měla by ses začít připravovat, je čtvrt na deset... s tvojí rychlostí......"
"Neboj, už se na to jdu vrhnout a neurážej moji rychlost! Beztak ji mám po tobě!" zasmála jsem se a šla se převléct do oteplováků. Potom jsem se zase natřela indulonou a šla jsem hledat, kam dal taťka lyžáky a lyže!
"Tatíííí!" volala jsem na něj.
"Aanoo?"
"Kam jsi dal ty lyže?"
"Už pro ně jdu!"
"Super."
















:-)