
Název: Protiklady se přitahují - 8. část
Autor: Romancice33
Když bylo půl 4, tak jsem začala být dost nervozní, protože jsem akorát odcházela do zkušebny za Mirem.
"Romčo, tak já už jdu... do večera jsem tady!'' zařvala jsem na Romana přes celý barák a nazouvala si tenisky. Přišel tam Roman.
"A kam ideš?''
"Jdu za Mirem do zkušebny. Chci, aby se už všechno vyjasnilo.''
"Dobre, držím palce,'' usmál se a dával mi pocit, že všechno bude v pohodě.
"Dík.'' řekla jsem a vyrazila za Mirem.
***
Už jsem u dveří od zkušebny. Zhluboka se nadechnu a vydechnu. Potichu otevřu dveře a slyším někoho hrát na kytaru a zpívat. Samozřejmě, že to byl Miro. Hrál nádherně. Když jsi mě všiml, tak přestal.
"Nepřestávej,'' řekla jsem a sedla si k němu. Miro se vesele usmál a začal hrát nějakou písničku. Byla nádherná. Když dohrál, tak jsem se ho musela zeptat.
"To jsi složil sám?''
"Áno. Volá sa Baby. Páči sa ti ?''
"Jo a hrozně moc.''
"Tak to som rád,'' opět se usmál a opět jsme si vzájemně koukali do očí. Mlčeli jsme. Hladil mě po tváři. Začal se ke mě přibližovat a postupně přivíral oči. Já je přivírala také a poté se vpil do mých rtů. Byl něžný. Za chvíli se odtrhl.
"Milujem ťa,'' zašeptal.
"Já tebe taky,'' zašeptala jsem mu nazpátek a opět mě políbil. Přála jsem si, aby tahle krásná chvilka nikdy neskončila.
Poté jsme si povídali o životě. Prostě o všem možném až jsme přestali mít pojem o čase.
(zvoní mi telefon)
Miro: "Kto to je ?''
Já: "Roman... počkej chvilku.''
Miro: "V pohode,'' dal mi sladkou pusu na tvář.
Já: "Co potřebuješ?''
Roman: "Čo potrebujem? Preboha kde si? Veď je pol 11!''
Já: "Ty jo... to už je tolik?! Promin Romčo, já jsem se s Mirem zakecela.''
Roman: "Takže ste sa dali dohromady?'' Chtěl hned vědět.
Já: "Jo... je to skvělej kluk..... neměla jsem být na něho předtím tak hnusná.''
Roman: "To sa stáva... hele príď domov čo najskôr... nechcem, aby si niekde lietala ešte v noci jo?''
Já: "Rozkaz! Už jdu,'' zavěsila jsem se smíchem.
"Nebola si na mňa hnusná,'' řekl Miro a culil se.
Poté jsme si povídali o životě. Prostě o všem možném až jsme přestali mít pojem o čase.
(zvoní mi telefon)
Miro: "Kto to je ?''
Já: "Roman... počkej chvilku.''
Miro: "V pohode,'' dal mi sladkou pusu na tvář.
Já: "Co potřebuješ?''
Roman: "Čo potrebujem? Preboha kde si? Veď je pol 11!''
Já: "Ty jo... to už je tolik?! Promin Romčo, já jsem se s Mirem zakecela.''
Roman: "Takže ste sa dali dohromady?'' Chtěl hned vědět.
Já: "Jo... je to skvělej kluk..... neměla jsem být na něho předtím tak hnusná.''
Roman: "To sa stáva... hele príď domov čo najskôr... nechcem, aby si niekde lietala ešte v noci jo?''
Já: "Rozkaz! Už jdu,'' zavěsila jsem se smíchem.
"Nebola si na mňa hnusná,'' řekl Miro a culil se.
"Co?''
Miro přišel ke mě blíž. "Nebola si na mňa hnusná. Len si robila unáhlené závery ešte predtým, než si ma spoznala.''
Sklesla jsem hlavu a Miro mi ji zase zvedl. Opět mi dal sladkou pusu. Tentokrát na rty.
"Už musím jít,'' řekla jsem sklesle a znechuceně, protože tahle nádherná chvilka skončila.
"Prečo si smutná ? Veď sa vidíme zajtra a chystám pre teba prekvapenie,'' řekl tajemně a mrkl na mě.
"Jaký překvapení?'' vyšilovala jsem jako nějaké děcko.
"Počkaj si na zajtrajšok,'' dal mi poslední pusu.
"Páá,'' řekla jsem s úsměvem a kráčela domů.
















To jsem zvědavá, co pro ni má za překvápko :-D