
Název: Protiklady se přitahují - 7. část
Autor: Romancice33
Kluci hráli opět senzačně, ale neustále jsem se koukala na Mira. Nevím čím to bylo a ani nevím co se to se mnou děje. Musím se na něho koukat, musím poslouchat jeho slova, musím vnímat každý jeho pohyb... sakra co to se mnou je?! Když zkouška skončila, tak jsem tam zůstat nemohla... koukala bych se na Mira a on by si začal myslet bůh ví co... musím zmizet.
"Kluci, je mi to líto, ale budu muset jít... slíbila jsem kámošce, že si s ní budu dopoledne psát na icq,'' popadla jsem bundu a bez dalšího slova vyšla ze zkušebny. Někdo mi ale poté šáhl na rameno a myslela jsem si, že je to Roman... OMYL!!!
"Miro?! Co tady děláš? Běž za klukama,'' říkala jsem mu stále, ale on jen stál na místě, beze slova na mě koukal těma svýma hnědýma čokoládovýma očima a jeho horký dech vycházel pootevřenými ústy. Stále mě pozoroval a doslova mě nespustil z očí. Koukal se na mě a já zmlkla. Nemohla jsem se vynadívat na jeho lesknoucí se oči. Pomaličku se svými rty začal přibližovat k těm mým a vzdálenost mezi námi se začala zmenšovat. Nebránila jsem se, byla jsem jak z kamene a nemohla se ani pohnout. Když jsme byli od sebe už jen kousíček, tak přivřel oči a já udělala to samé. Pak si jenom pamatuji...
"Čo tu robíte?'' zeptal se se smíchem Roman, který právě vyšel ze zkušebny. Viděla jsem na Mirovi velké zklamání. Když se Roman na Mira podíval, tak se omluvil a vlezl zpátky dovnitř. Hned jsem spustila: "Promiň Miro... nechtěla jsem... třeba je dobře, že Roman přišel.'' Teď jsem na Mirovi viděla údiv a ještě větší zklamaní, bylo mi ho líto. Otočila jsem se a odcházela směr domov. Pořád jsem myslela na to, co by se stalo kdyby tam Roman nepřišel a jaké pocity mám zrovna teď. Cítím zklamání a ted se divím, že jsem se nebránila, ale naopak! Já ho chtěla políbit, ale vrtá mi hlavou proč... že bych ho milovala?
Přišla jsem domů a po chvíli za mnou i Roman.
Přišla jsem domů a po chvíli za mnou i Roman.
"Prepáč, ja som vás nechcel vyrušiť a je mi to ľúto,'' omlouval se mi Roman.
"To je dobrý... třeba je dobře, že jsi tam přišel.'' Roman na mě nevěřícně koukal.
"Počkaj! Ty ho nemiluješ?''
"To je právě to! Já..... já nevím,'' sklesla mi hlava.
"Ani nevím, jestli on mě, takže...''
"Miluje ťa!'' vyhrkl ze sebe Roman.
"A jak to...?'' opět mi skočil do řeči, "Po tom, čo si odišla, tak chalani odišli taky a zostal som tam s Mirom sám a začal som sa mu ospravedlňovať. Síce len mávol rukou, ale videl som na ňom sklamanie. Potom sa priznal, že ťa miluje, ale že tie jeho nie.'' V té chvíli jsem se už neubránila slzám a Roman mě obejmul.
"Já ho taky miluju.'' řekla jsem s jistotou. "Díky Romčo, že jsi mi to řekl.'' Roman se jen usmál, otřela jsem si slzy, běžela do pokoje a volala jsem Mirovi.
On: "Áno?''
Já: "Ahoj Miro, tady je Radana.''
On: "A...ahoj,'' zakoktal překvapením.
Já: "Promiň mi to...'' skočil mi do řeči....
On: "Nie, to ty prepáč.''
Já: "Necháme to už být... co se stalo, stalo se.''
On: "Ok.....''
Já: "Potřebuju s tebou mluvit... je to nutné.... máš ve 4 čas?''
On: "Jo, mám. Tak vo 4 v skúšobni?''
Já: "Ok. Těším se.''
On: "Ja tiež. Ahoj.'' cítila jsem z něho radost.
Já: "Ahoj.'' zavěsila jsem a doufala, že se vše vyřeší.
















Nechceš se u mě na blogu přihlásit do sonsu? Mám ještě 8 volných míst ;)