
Název: Dvě jsou někdy příliš - 5. část - Zaplétám se do lží
Autor: Teriga
Po kině se jdeme ještě projít po městě, co chvíli se zastavujeme a líbáme. Miro náhle vnikne do mých úst jazykem a rozehraje tak každou strunu v mém těle. Bříšky prstů mě potom pohladí po rozechvělých rtech, vezme mě za ruku a pokračujeme dále.
Miro
Zdalo sa mi, ale asi sa mi to naozaj len zdalo, že to bozkávanie sa Nele nepáčilo. Ale to by predsa niečo povedala, nie? Tak nenamlouvám si to len?
" Už si niekedy s niekým chodila, Nela?" zeptá se mě náhle Miro.
" Ano, ale ne tak, aby k tomu došlo." odpovím mu a rychle se chytím za pusu. Proč mu to povídám, proboha?
" Prosím?" vykulí na mě Miro oči.
" Ale nic, zapomeň na to."
" No počkaj, to mi musíš vysvetlit." nedá se.
Otevřu ústa k vysvětlení, ale moji řeč přeruší vyzvánění mobilu v kapse. Volá teta.
" Promiň, tohle musím vzít." omluvím se Mirovi a ten jen pokrčí rameny.
" Ano, teto?" ohlásím se.
" Nelo, jsi doma?" ptá se teta.
" Ne, nejsem. Jsem venku s jedním svým kamarádem. Co potřebuješ teto?"
" Potřebuji, aby jsi přijela domů a šla koupit něco k večeři. Peníze máš na stole. Já se zdržím v práci a Nicoletta lítá kdoví kde. "stěžuje si.
" Dobře teto, tak já tam teda skočím." slíbím jí a zavěsím.
Miro
Nela je krásne, pekné dievča, ale nevyznám sa v nej. Na jednu stranu si hraje na divokú mačku a hneď na to mi rozpráva, že ešte nikdy s nikým nič nemala. Čo to má znamenať? A mimochodom, ona nemá rodičia?
" Tie žiješ s tetou, Nela?" zajímá se Miro.
" Ano." přikývnu. " Když jsem byla malá a táta nás s mámou nechal, tak mě svěřila sociální pracovnice tetě, protože mě máma nedokázala zvládnout. Táta byl totiž Ital a máma si s ním moc nerozuměla. Věnoval se víc umění, než nám a tak se s ním rozvedla, když mi byly tři. Mohla jsem skončit v děcáku, ale ta paní ze sociálky nakonec řekla, že když máma bude tetě pomáhat, protože teta by to sama bez partnera taky nezvládla, tak se rozhodla udělat výjimku. "
" To sme na tom rovnako. Moji rodičia sa tiež rozviedli, keď som bol malý. Zostal som bývať s mamkou, ale s otcom sa pravidelne stýkam." vypráví Miro.
" Nevěděla jsem, že..."
" Málokto o tom vie. Aj to, že mám súrodencov."
" Ty máš sourozence?" podívím se.
" Nevlastní. Sestričku Mišku a brata Mateja."
" Mladší?"
Miro přikývne a zeptá se mě, jestli bych jeho sestřičku nechtěla poznat. Že by ji vzal s sebou zítra na další schůzku. Nadšeně souhlasím, protože mám malé děti moc ráda.
" Miro," vzpomenu si " volala mi teta, že mám jet rychle domů a nakoupit něco k večeři."
" Tak to zariadime." usměje se a zaveze mě napřed před tetin dům pro peníze a tašku a pak do Alberta.
Cestou se rozhodnu, že k večeři budou kuřecí prsa na zelenině s bramborem.
" Nie je ti to niekedy ľúto, že nemáš súrodencov?" ptá se Miro.
" Ani, ne." zalžu. Kdyby věděl, co mám doma, takovou sestru, jako mám já by nechtěl.
Dál se neptá. Nechá mě nakoupit a dojede se mnou až k pokladně, kde mi vloží do dlaně bonboniéru Modré z nebe.
" Prekvapenie." zazubí se.
" Jé, Miro, to jsi hodný, ale, to....to já nemůžu. Já mám totiž alergii na čokoládu, víš?"
" To som nevedel, naozaj." zrozpačití Miro.
" Ani jsi nemohl. Neřekla jsem ti o tom."odpovím.
Miro však nevidí problém v ničem. Vrátí Modré z nebe a podá mi místo toho kokosy obalené v jogurtu.
" A toto môžeš?" ujišťuje se.
" Ty jsou moje nejoblíbenější." přijmu je a láskyplně ho políbím.
" Ale určitě ne tak dobré, jako tvoje polibky." dodám.
" A to si hovorila tete, že sme len kamaráti. " řekne Miro, ale já už ho nevnímám.
Miro
Zdalo sa mi, ale asi sa mi to naozaj len zdalo, že to bozkávanie sa Nele nepáčilo. Ale to by predsa niečo povedala, nie? Tak nenamlouvám si to len?
" Už si niekedy s niekým chodila, Nela?" zeptá se mě náhle Miro.
" Ano, ale ne tak, aby k tomu došlo." odpovím mu a rychle se chytím za pusu. Proč mu to povídám, proboha?
" Prosím?" vykulí na mě Miro oči.
" Ale nic, zapomeň na to."
" No počkaj, to mi musíš vysvetlit." nedá se.
Otevřu ústa k vysvětlení, ale moji řeč přeruší vyzvánění mobilu v kapse. Volá teta.
" Promiň, tohle musím vzít." omluvím se Mirovi a ten jen pokrčí rameny.
" Ano, teto?" ohlásím se.
" Nelo, jsi doma?" ptá se teta.
" Ne, nejsem. Jsem venku s jedním svým kamarádem. Co potřebuješ teto?"
" Potřebuji, aby jsi přijela domů a šla koupit něco k večeři. Peníze máš na stole. Já se zdržím v práci a Nicoletta lítá kdoví kde. "stěžuje si.
" Dobře teto, tak já tam teda skočím." slíbím jí a zavěsím.
Miro
Nela je krásne, pekné dievča, ale nevyznám sa v nej. Na jednu stranu si hraje na divokú mačku a hneď na to mi rozpráva, že ešte nikdy s nikým nič nemala. Čo to má znamenať? A mimochodom, ona nemá rodičia?
" Tie žiješ s tetou, Nela?" zajímá se Miro.
" Ano." přikývnu. " Když jsem byla malá a táta nás s mámou nechal, tak mě svěřila sociální pracovnice tetě, protože mě máma nedokázala zvládnout. Táta byl totiž Ital a máma si s ním moc nerozuměla. Věnoval se víc umění, než nám a tak se s ním rozvedla, když mi byly tři. Mohla jsem skončit v děcáku, ale ta paní ze sociálky nakonec řekla, že když máma bude tetě pomáhat, protože teta by to sama bez partnera taky nezvládla, tak se rozhodla udělat výjimku. "
" To sme na tom rovnako. Moji rodičia sa tiež rozviedli, keď som bol malý. Zostal som bývať s mamkou, ale s otcom sa pravidelne stýkam." vypráví Miro.
" Nevěděla jsem, že..."
" Málokto o tom vie. Aj to, že mám súrodencov."
" Ty máš sourozence?" podívím se.
" Nevlastní. Sestričku Mišku a brata Mateja."
" Mladší?"
Miro přikývne a zeptá se mě, jestli bych jeho sestřičku nechtěla poznat. Že by ji vzal s sebou zítra na další schůzku. Nadšeně souhlasím, protože mám malé děti moc ráda.
" Miro," vzpomenu si " volala mi teta, že mám jet rychle domů a nakoupit něco k večeři."
" Tak to zariadime." usměje se a zaveze mě napřed před tetin dům pro peníze a tašku a pak do Alberta.
Cestou se rozhodnu, že k večeři budou kuřecí prsa na zelenině s bramborem.
" Nie je ti to niekedy ľúto, že nemáš súrodencov?" ptá se Miro.
" Ani, ne." zalžu. Kdyby věděl, co mám doma, takovou sestru, jako mám já by nechtěl.
Dál se neptá. Nechá mě nakoupit a dojede se mnou až k pokladně, kde mi vloží do dlaně bonboniéru Modré z nebe.
" Prekvapenie." zazubí se.
" Jé, Miro, to jsi hodný, ale, to....to já nemůžu. Já mám totiž alergii na čokoládu, víš?"
" To som nevedel, naozaj." zrozpačití Miro.
" Ani jsi nemohl. Neřekla jsem ti o tom."odpovím.
Miro však nevidí problém v ničem. Vrátí Modré z nebe a podá mi místo toho kokosy obalené v jogurtu.
" A toto môžeš?" ujišťuje se.
" Ty jsou moje nejoblíbenější." přijmu je a láskyplně ho políbím.
" Ale určitě ne tak dobré, jako tvoje polibky." dodám.
" A to si hovorila tete, že sme len kamaráti. " řekne Miro, ale já už ho nevnímám.
















Teriga a Nikys >> velký obdiv... a Teriga má super nápady... velká fantazie, vždycky přinese něco nového... Nikys má úžasné slaďáky... moje dvě nejoblíbenější autorky, dovolím si říct...