
Název: Dvě jsou někdy příliš - 10. část - Útěk do bezpečí
Autor: Teriga
Z mého rozjímání mě vyruší bouchnutí dveří od mého pokoje a Nicoletta stojící s vražedným výrazem v očích a rukama založenýma v bok. Leknu se jí tak, že spadnu z postele.
" Co blázníš, ségra?" zeptám se polekaně a zvedám se ze země. Jenže ona se rozječí jako psychopat a začne mě fackovat.
" Zmije jedna falešná, proradná!"
" Co je, co jsem udělala?" bráním se, ale ona do mě strčí, jen popolítnu. V dalším momentě mě už honí po schodech, častujíc mě slovy:
" Táhni z tohohle domu! Ať už tě tu nevidím! Tetu jsi podivně zmanipulovala, Mira jsi mi ukradla, lísáš se k němu. Myslíš si, že se tady budeš roztahovat?"
" Letty, proboha, vzpamatuj se!" prosím ji. " Čím jsem se ti provinila?"
" Ven!" vykřikne Letty, která mě popadne za rukáv a vyhodí před dům.
Strčí do mně, zatratím rovnováhu a upadnu. Než se stačím vzpamatovat, hodí po mně tašku s mými věcmi.
" Táhni za tím svým Mirem, ty mrcho jedna proradná! A to ti povídám: Jestli jsem jen vkročíš, zabiju tě!"
Zabouchne za mnou dveře a nechá mě tam sedět v slzách a s krvácejícím kolenem. Oknem z kuchyně sleduje, jestli jsem odešla. Když zjistí, že se mi po chvíli jen stěží podaří vstát, vyletí před dům a začne se mnou cloumat.
" Tak ty jsi tu ještě? Sbal si svoje věci a vypadni!"
" Co se to tu, proboha děje?" ptá se nás vyděšená teta, která se právě vrátila z nákupu a já jí padla přímo pod nohy.
Než jí to kdokoli z nás dvou vysvětlí, stane se jedna věc. Nicoletta uteče a vůbec nedbá toho, že na ni teta volá.
" Můžeš vstát?" zeptá se mě teta.
" Těžko."
" Tak já ti pomůžu. Opři se o mně."
S její pomocí dojdu do kuchyně, kde mi ošetří koleno a vydesinfikuje rány. Když se po ošetření dokulhám k zrcadlu, málem se o mně pokusí mdloby. Vypadám, jako kdyby mě někdo týral.
" Tak co se tu stalo, Nelo? A proč máš na sobě pánskou košili?" ptá se teta rozčileně.
Mlčím a ona si vysvětlí moje mlčení po svém.
" Ty jsi Nicolettě přebrala kluka, mám pravdu?"
" Ne, teto, ono je to trochu jinak."
A vyprávím jí všechno o Mirovi, Lettině pošetilém nápadu a jak to nyní vyústilo. Teta nestačí vrtět hlavou.
" Jak jsi na něco takového mohla vůbec přistoupit, Nelo?" zhrozí se.
" Nevím."
" Jak nevíš?" vyletí " Že Nicoletta nemá rozum, to vím už dávno, ale že ho nemáš ani ty? Půjčovat si kluka, pane bože! Vždyť to není hračka, aby jste se o ní dělili! To vás nenapadlo, že se do jedné z vás může zamilovat?"
" On se zamiloval do mě." brečím
" A ty? Miluješ ho?" táže se teta.
Přikývnu. " Celým svým srdcem. Jenže to právě Letty nechce pochopit a...Teto, ona se mě snaží zabít!"
" Co to povídáš?"
" Pravdu. Vyhrožovala mi, že jestli sem jen vkročím, zabije mě."
Zarmoucená teta chvíli neví, co dělat. Pak uzná, že situace je opravdu vážná a pak se zeptá, jestli Nicoletta ví, kde Miro bydlí.
" Naštěstí ne. Ani číslo jeho mobilu nemá."
" Tím líp." řekne teta. " Musíš na nějaký čas odejít, tady pro tebe není bezpečno."
" Kam? Kam mám jít?"
" K Mirovi. Zůstaň tam, jak nejdéle budeš moci. Já se zatím pokusím to nějak vyřešit. Asi tak, že Nicoletta půjde na nějaký čas k tvé mámě, jinak to nevidím. Dávej si pozor, nikde se neukazuj a opatruj se."
" Ty taky teto." obejmu jí.
" Ale, co mám jen říct Mirovi? O Letty neví a já...já vypadám, jak kdyby mě chtěl někdo znásilnit."
" Musíš něco vymyslet. Hlavně už jdi." rozloučí se se mnou.
Nasednu do autobusu a plačky jedu za Mirem. Když mi otevře dveře, tváří se dost vyděšeně.
" Preboha miláčik, čo sa ti stalo?" ptá se mě vystrašeně.
" Můžu tady u tebe zůstat?" prosím ho v slzách.
" No jasne." kývne a odvede mě dovnitř.
" Dozviem sa, čo sa ti stalo?" naléhá na mě.
" Můj,....můj bývalý přítel, on....přišel k nám a...napadl mě. A pak mi ještě vyhrožoval, že mě zabije." rozpláču se nanovo.
" Musíme na políciu." rozhodne Miro a začne se zvedat.
" Ne!" zarazím ho. " Nic by na něj neměli a pak by mohl zabít nás oba! Zůstanu tu s tebou, on neví, kde bydlíš. A když tak odjedeme. Kamkoliv, daleko. Teď tu se mnou ale zůstaň, prosím. Potřebuji tě." poprosím ho.
Skočí mi uvařit čaj, který mi udělá dobře a po zhruba dvou hodinách se mi podaří přestat plakat. Schoulená v jeho náručí, poslouchám jeho uklidňující hlas a nakonec samým vyčerpáním usnu.
" Co blázníš, ségra?" zeptám se polekaně a zvedám se ze země. Jenže ona se rozječí jako psychopat a začne mě fackovat.
" Zmije jedna falešná, proradná!"
" Co je, co jsem udělala?" bráním se, ale ona do mě strčí, jen popolítnu. V dalším momentě mě už honí po schodech, častujíc mě slovy:
" Táhni z tohohle domu! Ať už tě tu nevidím! Tetu jsi podivně zmanipulovala, Mira jsi mi ukradla, lísáš se k němu. Myslíš si, že se tady budeš roztahovat?"
" Letty, proboha, vzpamatuj se!" prosím ji. " Čím jsem se ti provinila?"
" Ven!" vykřikne Letty, která mě popadne za rukáv a vyhodí před dům.
Strčí do mně, zatratím rovnováhu a upadnu. Než se stačím vzpamatovat, hodí po mně tašku s mými věcmi.
" Táhni za tím svým Mirem, ty mrcho jedna proradná! A to ti povídám: Jestli jsem jen vkročíš, zabiju tě!"
Zabouchne za mnou dveře a nechá mě tam sedět v slzách a s krvácejícím kolenem. Oknem z kuchyně sleduje, jestli jsem odešla. Když zjistí, že se mi po chvíli jen stěží podaří vstát, vyletí před dům a začne se mnou cloumat.
" Tak ty jsi tu ještě? Sbal si svoje věci a vypadni!"
" Co se to tu, proboha děje?" ptá se nás vyděšená teta, která se právě vrátila z nákupu a já jí padla přímo pod nohy.
Než jí to kdokoli z nás dvou vysvětlí, stane se jedna věc. Nicoletta uteče a vůbec nedbá toho, že na ni teta volá.
" Můžeš vstát?" zeptá se mě teta.
" Těžko."
" Tak já ti pomůžu. Opři se o mně."
S její pomocí dojdu do kuchyně, kde mi ošetří koleno a vydesinfikuje rány. Když se po ošetření dokulhám k zrcadlu, málem se o mně pokusí mdloby. Vypadám, jako kdyby mě někdo týral.
" Tak co se tu stalo, Nelo? A proč máš na sobě pánskou košili?" ptá se teta rozčileně.
Mlčím a ona si vysvětlí moje mlčení po svém.
" Ty jsi Nicolettě přebrala kluka, mám pravdu?"
" Ne, teto, ono je to trochu jinak."
A vyprávím jí všechno o Mirovi, Lettině pošetilém nápadu a jak to nyní vyústilo. Teta nestačí vrtět hlavou.
" Jak jsi na něco takového mohla vůbec přistoupit, Nelo?" zhrozí se.
" Nevím."
" Jak nevíš?" vyletí " Že Nicoletta nemá rozum, to vím už dávno, ale že ho nemáš ani ty? Půjčovat si kluka, pane bože! Vždyť to není hračka, aby jste se o ní dělili! To vás nenapadlo, že se do jedné z vás může zamilovat?"
" On se zamiloval do mě." brečím
" A ty? Miluješ ho?" táže se teta.
Přikývnu. " Celým svým srdcem. Jenže to právě Letty nechce pochopit a...Teto, ona se mě snaží zabít!"
" Co to povídáš?"
" Pravdu. Vyhrožovala mi, že jestli sem jen vkročím, zabije mě."
Zarmoucená teta chvíli neví, co dělat. Pak uzná, že situace je opravdu vážná a pak se zeptá, jestli Nicoletta ví, kde Miro bydlí.
" Naštěstí ne. Ani číslo jeho mobilu nemá."
" Tím líp." řekne teta. " Musíš na nějaký čas odejít, tady pro tebe není bezpečno."
" Kam? Kam mám jít?"
" K Mirovi. Zůstaň tam, jak nejdéle budeš moci. Já se zatím pokusím to nějak vyřešit. Asi tak, že Nicoletta půjde na nějaký čas k tvé mámě, jinak to nevidím. Dávej si pozor, nikde se neukazuj a opatruj se."
" Ty taky teto." obejmu jí.
" Ale, co mám jen říct Mirovi? O Letty neví a já...já vypadám, jak kdyby mě chtěl někdo znásilnit."
" Musíš něco vymyslet. Hlavně už jdi." rozloučí se se mnou.
Nasednu do autobusu a plačky jedu za Mirem. Když mi otevře dveře, tváří se dost vyděšeně.
" Preboha miláčik, čo sa ti stalo?" ptá se mě vystrašeně.
" Můžu tady u tebe zůstat?" prosím ho v slzách.
" No jasne." kývne a odvede mě dovnitř.
" Dozviem sa, čo sa ti stalo?" naléhá na mě.
" Můj,....můj bývalý přítel, on....přišel k nám a...napadl mě. A pak mi ještě vyhrožoval, že mě zabije." rozpláču se nanovo.
" Musíme na políciu." rozhodne Miro a začne se zvedat.
" Ne!" zarazím ho. " Nic by na něj neměli a pak by mohl zabít nás oba! Zůstanu tu s tebou, on neví, kde bydlíš. A když tak odjedeme. Kamkoliv, daleko. Teď tu se mnou ale zůstaň, prosím. Potřebuji tě." poprosím ho.
Skočí mi uvařit čaj, který mi udělá dobře a po zhruba dvou hodinách se mi podaří přestat plakat. Schoulená v jeho náručí, poslouchám jeho uklidňující hlas a nakonec samým vyčerpáním usnu.
















♥♥♥