
Vydal: Sony Music
Délka: 39:43
Vydáno: listopad 2010
Délka: 39:43
Vydáno: listopad 2010
Že už si Nova s těmi svými SuperStar nedá pokoj. Chystá další řadu a přitom kromě stále se lepšící a sebevědomější Anety Langerové žádnou velkou hvězdu neobjevila. Zřejmě se jí nestane ani slovenský zpěvák, pianista, skladatel a textař Miro Šmajda, který v loňské soutěži obsadil druhé místo. Alespoň debutové album Čo sa týka lásky žádné hvězdné kariéře nenasvědčuje.
Ne že by to byla vyloženě špatná deska, ale nepřináší absolutně nic nového, originálního, natož převratného. V podstatě pokračuje v tradici slovenského melodického pop rocku (bigbítu), tedy kapel typu Elán, Metalinda, Tublatanka, Team nebo Indigo Petera Nagyho z 80. a 90. let minulého století. A občasným přidáním elektroniky se z ní moderní muzika rozhodně nestane. Ale třeba to tak Miro a jeho početné fanynky chtějí.
Slušný rozjezd zajišťují nahrávce úvodní energické songy Kvapky a Baby. Melodické, kytarové skladby mají spád a drive, pětičlenná kapela Rosemaid dobře šlape, prostě rádiové hity. V třetí, pomalejší písni Svět už ale Šmajdův zpěv trochu tahá za uši, hlavně v refrénech. A chybí energie, což platí i pro první, na klavíru vystavěnou baladu Čo sa týka lásky.
Pod vodou začíná jako folková balada, ale brzy graduje do rockové polohy, svižné tempo dominuje i skladbě Zabudnutí. Vraždy jsou druhou baladou, ještě utahanější než první. Navíc ji sráží nepovedený text, levná agitka na ochranu zvířat.
Šmajdovy texty jsou vůbec nejslabším článkem alba. Láska, láska, láska...., plné banalit, kýčovitých obratů a klišé. "Niekedy vidim stekať po strechách/Dažďové slzy s láskou vyplakané." Naivní, přeslazené, ale asi lepší, než když se textař pustí do závažnějších témat o smrti, utrpení zvířat nebo drogách. To už je úplná groteska, škoda, že si zpěvák i vzhledem ke svému věku nepřizval zkušenějšího textaře.
Šmajda zpívat umí, poprocková poloha jeho hlasu sluší nejvíce. Jen občas zbytečně tlačí na pilu a ve výškách nestíhá, také v baladách trochu tápe a hledá výraz. Talent tu rozhodně je, ale chtělo by to přesvědčivější materiál.
Kromě zpěvu jsou dalšími pozitivními stránkami CD tvrdší, rockovější skladby, které nabízí druhá polovina desky. Patří k nim Suchý ľad, Trosky a hlavně Scény, nejlepší song alba. V té nejvíce vystupuje ze svého image dokonale vystylingovaného romantika. Dobré jsou i instrumentální výkony muzikantů z formace Rosemaid a sympatické je, že Miro napsal drtivou většinu písniček.
Na druhou stranu nelze přeslechnout tuctový repertoár, nevyrovnanost jednotlivých písní, občasná hlasová selhání ve vyšších polohách a především výše zmíněné texty. A také přehlédnout romantikou přetékající fotografie v bookletu. Už ty by mě od koupi desky odradily, ale to asi bude tím, že nejsem Mirovou cílovou skupinou.
Ne že by to byla vyloženě špatná deska, ale nepřináší absolutně nic nového, originálního, natož převratného. V podstatě pokračuje v tradici slovenského melodického pop rocku (bigbítu), tedy kapel typu Elán, Metalinda, Tublatanka, Team nebo Indigo Petera Nagyho z 80. a 90. let minulého století. A občasným přidáním elektroniky se z ní moderní muzika rozhodně nestane. Ale třeba to tak Miro a jeho početné fanynky chtějí.
Slušný rozjezd zajišťují nahrávce úvodní energické songy Kvapky a Baby. Melodické, kytarové skladby mají spád a drive, pětičlenná kapela Rosemaid dobře šlape, prostě rádiové hity. V třetí, pomalejší písni Svět už ale Šmajdův zpěv trochu tahá za uši, hlavně v refrénech. A chybí energie, což platí i pro první, na klavíru vystavěnou baladu Čo sa týka lásky.
Pod vodou začíná jako folková balada, ale brzy graduje do rockové polohy, svižné tempo dominuje i skladbě Zabudnutí. Vraždy jsou druhou baladou, ještě utahanější než první. Navíc ji sráží nepovedený text, levná agitka na ochranu zvířat.
Šmajdovy texty jsou vůbec nejslabším článkem alba. Láska, láska, láska...., plné banalit, kýčovitých obratů a klišé. "Niekedy vidim stekať po strechách/Dažďové slzy s láskou vyplakané." Naivní, přeslazené, ale asi lepší, než když se textař pustí do závažnějších témat o smrti, utrpení zvířat nebo drogách. To už je úplná groteska, škoda, že si zpěvák i vzhledem ke svému věku nepřizval zkušenějšího textaře.
Šmajda zpívat umí, poprocková poloha jeho hlasu sluší nejvíce. Jen občas zbytečně tlačí na pilu a ve výškách nestíhá, také v baladách trochu tápe a hledá výraz. Talent tu rozhodně je, ale chtělo by to přesvědčivější materiál.
Kromě zpěvu jsou dalšími pozitivními stránkami CD tvrdší, rockovější skladby, které nabízí druhá polovina desky. Patří k nim Suchý ľad, Trosky a hlavně Scény, nejlepší song alba. V té nejvíce vystupuje ze svého image dokonale vystylingovaného romantika. Dobré jsou i instrumentální výkony muzikantů z formace Rosemaid a sympatické je, že Miro napsal drtivou většinu písniček.
Na druhou stranu nelze přeslechnout tuctový repertoár, nevyrovnanost jednotlivých písní, občasná hlasová selhání ve vyšších polohách a především výše zmíněné texty. A také přehlédnout romantikou přetékající fotografie v bookletu. Už ty by mě od koupi desky odradily, ale to asi bude tím, že nejsem Mirovou cílovou skupinou.





















